Tvorba

N.22 (Stínohry)

11. prosince 2016 v 17:54 | The Bell Jar Girl
V mihotavém světle,
Snad z pouličních lamp
Zahlédla jsem fragmenty existencí.

Sbíhají se na stěnách,
Bezbarvě.
V černi všedností.

S obdivem se jim dívám do očí.
Dosytosti.
V odrazech už nejsem já.

Není ona,
Jsem jen já a její stín.
Teď jsme dva. Jsme tři.

Snad sobě rovni.

Ostrá řezanost
Všech těch stínů
Tvrdá, přitom bez zlosti.

Vždy jsou se mnou!
Jsou mnou
Jsou mou
Přirozeností.

V tento moment mají smysl.

S hořkosladkou nevědomostí
Se tanec všech těch dravých stínů,
I monotónnost všech mých činů,

Pomalu vytrácí,
Světlo je vyhostí.

A pak zmizí,
Kdesi v dáli,
Kdesi v nekonečné všednosti.

N.21 (Ledová královna)

8. prosince 2016 v 19:11 | The Bell Jar Girl
Odrazy všech mých všedních radostí
Mají nádech zlosti.
Svět je jen směs malého, bezvýznamného ticha.

Tuším, že mi do očí vniklo pár střepů
Snad ze zrcadla ledové královny.
Nekonečné šedosti právě s tím tichem.
Směje se otravným, otravným smíchem.

V očích si ty střepy stále hledám
Vidím sto tváří a jen pár z nich jsem já.
Udělám to sama - protože prý - jak se zdá
V mém odraze se nikdo než já lépe nevyzná.

Střep za střepem pomalu vybírám,
Svírám v dlani pinzetu a tahám je ven,
Ven na světlo dne, ven, ven.

A krvavé otisky na nich se lesknou,
Když zlehka cinkají a do misky padají,
Ty ostré zvuky pokoj mi nedají.

Ten jeden, největší, snad bolí nejvíc.
I tak jej vyrvu ven,
Jsem jako kouzelník.

Nacházím stále víc a víc, a je tam vše.
A když jsem hotová,
Nezůstane vůbec nic.

Jen sto střepů a trocha krve,
Daleko více než napoprvé.
Většina ledu z vlastních žil,
Dřív nebo později roztaje.

Odrazy všech mých všedních radostí,
Měly nádech zlosti.
Svět byl jen směs malé, bezvýznamné šedosti s tichem.

A ledová královna se vzdala svého smíchu.
Rozložená na sto střepů leží,
v tom malém, bezvýznamném tichu.

N.20 (Trápení insomniakovo)

7. prosince 2016 v 12:09 | The Bell Jar Girl
To tikání hodin na zdi,
to přivádí mě k šílenství -
Melodie stejného rytmu.

Vracející se, nekončící.
Občas zpívám s tou melodií.
Celé minuty, které klamou.

Stejně neustanou.
Celé dny ztrácím s poezií
Vše s ní vypínám.

A čas pak trpí arytmií.
Jak se to říká -
Je dost relativní.

Třeba se zítřka ani nedožiji.
A stejně bude plynout dál.
Jak?
V řadě stejných dnů
Nikdy neusínám
A vždy jen bdím.

To tikání hodin na zdi
to přivádí mě k šílenství,
Tak nechte čas stát.

Občas nějaká vteřina ze soucitu vynechá.
A ani tak mě nenechá
V klidu spát.

Téma týdne - "Změnilo mi život..." (...N.19 - Přátelství)

6. prosince 2016 v 14:04 | The Bell Jar Girl
Kdykoliv se podívám na život
z té lepší stránky
Vidím jen smrt.
Hledí na mě zpátky.

Teď už jsme kamarádky.

Dříve se mě bála
Nechtěla se mnou nic mít.
Dvakrát mě vyvrhla zpět.

Mé tělo by nepozřela-
Snad ze strachu že se nakazí.

Že by ochořela
Nemocí popraskaných duší.

Je bohem,
Nirvánou,
I nevěřící uhranou
Její oči,
štíhlé ruce, prsty-

Tak pojď, pojď.
Neboj se, nezničím tě.
Jsi pod mou ochranou.
A ti co zůstanou
Jsou ztraceni.

Uzamkni mě v sobě.
Tak, jako už tolikrát
Klidně i potají.

To pro sebe kamarádky dělají.

N.18 (S porozuměním)

5. prosince 2016 v 22:46 | The Bell Jar Girl
Skočila mi do snu a řekla, že když o ní nic nenapíšu, tak to dopadne blbě. :D
A nechci riskovat, že.
Tak tady to máš, S. P. H.
A promiň, promiň...
Líp to, zatím, nesvedu.


Znám to zdání,
Že ti vlastní duše život ničí,
Do poslední krůpěje vysává tvé srdce,
A nestálá mysl nikdy nesmaže,
Ten chaos a chlad uvnitř.

Vím jaké to je pojíst z dlaně naději.
Jak za mřížemi šílenství bývá skrytá svoboda.
A vím, jak brány pekla občas svádějí,
I že nás z něj občas vyženou.

Vím, jaké to je chtít být vše
A přitom nic.
Já vím, že víš,
Jak umlčet se,
Utopením ve vlastním těle
Políbením vlastních strachů,
Mít vlastní rozum za nepřítele
Cítit až moc a být tak prázdná.
Žít v paradoxech sebe sama.
To vše znám,
Je to vše, co vím...

A proto rozumím Ti.
Rozumím.

N.17 (V šílenství)

4. prosince 2016 v 10:20 | The Bell Jar Girl
Narodila jsem se neúspěšně
celou dobu to neúspěšně zakrývám
před časem co tak rychle utíká, utíkám.

Ani s inspirací se nevytrácí
Chemie v mé hlavě
Zatím si ji držím; a to je správně.

A tak trochu mi hrabe. Trochu blázním.
Říkaj mi psychiatři a tak se směju.
Známka mého života by byla za tři.

Tak asi dobrý.
Další nezdar? Co už.
Vždyť jsem zvyklá.

A sem tam si hraju na boha
Vcelku úspěšně.
Jediný vzorec, který se zachová...

I bez poruchy.
Vždyť Bůh taky nemá mnoho úspěchů.
Má sem tam nějakou tu poruchu.

Nulovou morálku.
Světovou válku
Rozpoutám.

Jsem blázen v tichu
Celkem neškodný
Za úsvitu

Se rozpadnu.
Moc nevnímám
A pořád se vracím zpátky.

Existuju.
Jsem jen iluze a klam.
Jste blázni!

Nikdo mě vlastně nikdy neviděl...
Já už svoji diagnózu mám.
A i ten Bůh mi ji záviděl.

N.16 (O životních formalitách)

3. prosince 2016 v 9:26 | The Bell Jar Girl
Sebevražda je tak strašně formální -
říkám si, než skočím ze skály.
Skandální.

Kapalním.
Zvládnu to sama, děkuji.
Odrazím se rukama a poletím.

Pryč. Zatím sedím.
Na okraji života kývu nohama
Do rytmu dechu. Nemyslím.

Život mi tak trochu překáží ve výhledu.
Uhni.
Chci slyšet křik stromů ve větru.

Křičí něco o tom, že jsem sebevrah?
Je mi to vcelku fuk.
Mám strach.

Asi se jen bojím, že se spletu
A místo vně skončím zase uvnitř.
Ze zmatku, uprostřed letu.

Je to jako každý jiný den
A tak si tu tak sedím a pak volně padám dolů.
(Jen nesedím na skále, ale u psacího stolu.)

N.15

2. prosince 2016 v 8:05 | The Bell Jar Girl
Už zase nastal ten podvečer, tak osamělý.
Tišeji než kdy dřív se přikrádá.
A lidé si jej nevšímali, lidé neviděli
Jak rychle vše kolem nich uvadá.

Doufám, že až se probudím v životě příštím
Bude to, pro změnu, lepší svět.
A snad se v něm hned na začátku neroztříštím.
Snad naučím se žít nazpaměť.

Srdce mi přeskočí jen na jeden nádech
Před osudem hlavu svou neskloním.
A zas naleznu se ve svých protikladech.
(I tu samotu od sebe odháním.)

Občas bych si přála nevnímat tak mnoho
A necítit nic - než to nic.
Však že takové štěstí potká málokoho,
Chápu s novými léty stále víc.

Tak řekněte mi, prosím, jak se žije!
Končím s předstíráním, že to vím.
Protože život je každodenní tragédie.
A ohledně světa - střízlivím.

Téma týdne - "After all this time?" (Z nostalgie)

1. prosince 2016 v 5:43 | The Bell Jar Girl
Pořezala jsem se o střepiny svítání
Znamenají prý štěstí, říkali.
Štěstí, že prý na dotek nepálí
A lidé se smáli, lidé volali.

Tak prosím, nebuďte mě až přijdou noci,
Až život nebude tak lehký, jako teď.
Dny i noci přežiji, zcela bez pomoci.
Mohla bych o tom vyprávět.

Však ve svítání nacházím ty kusy sebe
Které jsem s minulostí ztratila.
Jako sněhové vločky se snášejí z nebe
Vzpomínky, vše co jsem dříve zažila.

Rozpadám se z rozmanitosti okamžiků
Které se dříve zdály významné.
A jediný klid nacházím v tichu.

V tichu, co se svítáním ustane.


N.14 (Cestovatelská)

26. listopadu 2016 v 23:30 | The Bell Jar Girl
Znám město, kde čas existoval ještě před stvořením vesmíru.
Navštívila jsem jej už dvakrát,
Však s touhou vidět z něj víc, ráda bych se vrátila.

Vykřičela jsem své jméno do všech jeho koutů
A v ozvěnách
Se mi vracely vzpomínky na dřívější svět.

A jak dny postupně splývaly v měsíce a roky,
Jen dva dny,
Dvě návštěvy z té spleti dní mi stále vyčuhují z davu.

Byla jsem turistou v nejlidnatějším koutě světů.
Však pokaždé, po usnutí,
Ocitla jsem se zpátky, zpátky před branami.

A lidé toho města se neptali "proč?"
Ptali se "jak?"
A já jim odpovídala, ztraceným, sobě rovným.

Jako prchavá myšlenka, či nedokončená věta
Se rozpadám a končím v metaforách
města, které se mělo stát mým domovem.

Znám město, kde čas existoval ještě před stvořením vesmíru.
Stále slyším jeho volání, které se nese napříč světy.
Zatím nikam nespěchám.
Však jednou, s jízdenkou v kapse a dírou v srdci
Stejně nastoupím
Pod vlak.

N.13

25. listopadu 2016 v 8:16 | The Bell Jar Girl

Den za dnem
vypínám
symptomy své existence
(nespěchám)
vždy si dám
na čas.
Rozhoduji se
po hodinách
Světy řeším
v odmocninách
nechci rozpadnout se
dřív než musím
na víc kusů
do cirkusů
nepatřím.
Další ráno už se
nespatřím.
(V celku).
Je to velká zábava
když ten člověk ve mně přiznává
že vždy když přijde svítání
další kus sebe
vyhání.
Se zapnutým
(dnem)
se vypíná.
(A vesmír se dál rozpíná)
Dno je však stále dost relativní.

N.12

22. listopadu 2016 v 10:42
S touto nemám nic společného.
Moje porucha se rozhodla, že chce taky psát básničky, tak tohle je její první pokus.
Ale prej to mám zveřejnit, říkala.
---

Tváře kolem jsou tak neskutečné,
Svět se ti pod rukama rozpadá;
A vše, co se zdálo býti nekonečné,
Jednou skončí, jak se zdá.
Skrz tebe se vchází do trápení,
Tak prosím, drž se radši dál;
Už dávno nevěříš ve spasení,
Život ti všechnu naději vzal.
Je až moc věcí, které nevíš, jak máš říci:
"Prosím, neptej se co v hlavě mám"
Snažíš se pochopit, už potisící,
Co je a co není sebeklam.
Kéž by ses tak mohla vrátit zpátky
Získat zpět vše, co jsi ztratila;
Však na to by byl jeden život krátký,
Na to jsi až moc prohnilá.

N.11 (Nestojí mi za název)

19. listopadu 2016 v 20:46
Odešel jsi když jsem byla malá.
Nikdy ses nevrátil
tak jsem se bála,
čekala.
Myslím na tebe a hlavou mi krouží
otazníky
znatelné neznámo
na sliby jsi měl nadání
zklamání
kdo jsi?
Když to nevím,
Jak mám vědět kdo jsem já
Jsem tebou jen z poloviny
Pocit viny
jen z poloviny se nenávidím
Zmizíš někdy?
Chci a nechci odpověď
Má finální výpověď
Je malého dítěte pláč
jsi jako pokerový hráč
bez emoce, žádná tvář
víš, jsi sráč
lhář
nikdy jsi nepřišel---
nenávist přetéká
a to dítě
už na tebe
nečeká

N.10 (Krize identity)

18. listopadu 2016 v 20:33
Jsem jako cizinka která
Zamčená ve vlastní tváři
Osvícená falešnou svatozáří
Neví, co je nebo co byla,
Však je každej den i za střízliva podnapilá
Je jako deja-vu úchylného nekrofila.

Její existence nic dobrého nevěstí
Je bordel, je hnízdo neřestí
A tak se pomalu, po minutách
Ztrácí v myšlenkových hvězdokupách
Drží se tak tak svými zuby
Světa co se řítí do záhuby
A tak nevím co jsem
A dám si dvě, tři piva
Však vím co být mám ---

Více méně živá

N.9 (From the madness)

18. listopadu 2016 v 10:31
Něco, co jsem napsala první den na antidepresivech. Anglicky. Nevím proč. Ale asi mi to znělo cool. Teď už to tak cool nezní, ale stejně to tu dám, vzhledem k tomu, že to čte snad jen moje holka. :D
----

Pretending not to hear the call
Explosions you try but can't ignore
The universe has shrinked and split
That's how we've been made
It was a flaw in God's plan, our birth
We're a cancer on the skin of Earth
But the next time
The universe will explode
I hope we won't be born
I hope everything's gonna be okay then
And we won't be forced to live it again

N.8

18. listopadu 2016 v 9:52
Starší, slabší, lehce přepracovaný, nebo spíš dopracovaný kousek. Dva roky starý úkol ze střední do dramaťáku, kdy jsme měli napsat a přednést báseň, už bohužel nevím, na jaké téma. Ale než abych sem nepřidala nic, tak v čekání na nové téma týdne radši začnu přidávat starší kusy, byť ze školy. :D

-----

Stát na nuseláku a dívat se dolů
U stánku objednat si tuzemák a kolu
Sednout si na židli, v tichosti pít
s nikým se nebavit a bát se žít
Milovat, mít svoje stesky
Srát z vejšky na ten náš lid český
Nasednout na vlak a jet někam v dál
(tenhleten život, ten se mi snad zdál)
Oddávat se dennímu snění
Že svět za oknem se trochu mění
Dát si cígo a strnule se dívat
na návod jak po svých ideách plivat
Vylézt z vlaku a sestoupit ze schodů
Zmateně plahočit se někam k východu
Pak před světem zcela nahá
v očích zvráceného sebevraha
Neskrývat se a ničím se netajit
Být sebou a nemuset dříve to zabalit
Však ty skončíš to brzy, či snad ještě dřív.
Já si na tvůj účet dám
Ještě pár piv.
To jest vše čím se bavím (a je toho víc.)
Jen Vám, podvodným zrůdám
už nepovím
nic.

N.7

17. listopadu 2016 v 16:55
Mívala jsem strach z bolesti.
Strach ochromující, děsivý, neživý
Kroutil se mi pod kůží jako žížaly v dešti.
Svědil a škrábal a já křičela o pomoc
Nikdo nepřicházel, nikdo nepřišel
Však onen pohyb v mém těle mě přiváděl k šílenství.
Pomohla jsem si sama,
Rozervala jsem svou kůži, své tělo
pomocí jehel, žiletek a nehtů,
Až nezbylo jediné prázdné místo,
Kterého bych se mohla dotknout, aniž bych zemřela.
Strach z bolesti už nemám;
Odplavil se ven otevřenými ranami, které krvácejí dodnes
Však stihl se rozmnožit,
jeho potomci ve mně dál škrábou orgány
v mé krvi se topí
a s mou duší zápolí.
( Teď mám strach ze všeho, co nebolí. )

N.6 (Óda na každý den)

14. listopadu 2016 v 16:25
Šla jsem spát, já - přemoudřelá
(Sebenenávist téměř vymizela!)
Dnes začala má druhá, lepší éra
Však pokoj můj mě děsí víc, než včera.

Ve snech vstupuji za brány věčnosti
Které mě z pekelných myšlenek vyprostí
V nebytí cítím se jako dobrý člověk, dcera
Však ten sen můj mě děsí víc, než včera.

Nechci se probouzet, chci spát už navěky
(Utíkat životu je můj problém odvěký)
Přátelé, rodina, život a kariéra
To vše mě děsí víc, než děsilo mě včera.

Zas otvírám oči a svět je plný válek
Nesčetných možností a ohromných dálek
Také je plný smrti, která
Neděsí mě tolik, jak děsila mě včera.

I sny se mi zdály (kéž bych si vzpomněla)
Nechci být. (Mám pocit, že bych neměla)
A když jdu žít, tak vstupuji do šera
(A odraz můj děsí mě víc, než včera.)

N.5 (Bipolární)

12. listopadu 2016 v 21:48
Vůbec nechápu, co, nebo proč jsem právě napsala, ale fakt mě to bavilo. :D

---

K psycholožce
Na kontrolu
Cítím se skvěle,
(na mrtvolu...)
Už chci poslední
Kapitolu, tak
Utopím se
V alkoholu.
V hospodě se
Stádem volů
Hulících ze
Staniolu,
Uteču od
jejich stolu.
"Co jde vzhůru
To jde dolů"
Napíšu na psychofóru;
Příště, prosím,
Radši colu,
Než se zas octnu
V protipólu
Snad z přebytku
Ethanolu.

Dle mých vlastních
Protokolů
Teď asi
radši půjdu
Domů.

N.4 (Vzpomínková)

11. listopadu 2016 v 21:25
(1)
Byl pozdní říjen, když jsem se poprvé nechala svést vábením cizích světů.
Čas se zrychlil a ďábel mě snesl přes palubu snění.
Vítr pištěl v mých uších a já bych přísahala,
že jsem slyšela zpěv vlastního nevědomí.
S mlhou přišel konec a ze zpěvu se stal chaos.
Řev a křik uvnitř mé hlavy se násobily
s každou minutou prožitou za hranicí snesitelnosti.
A světlo lamp v dáli se pomalu rozostřovalo
Jak mizel den, kdy jsem propadla svému konci
A přešel v týdny, měsíce, roky.
(2)
Stala jsem se děvkou osudu začátkem května
když mi obrátil svět vzhůru nohama.
Vzal mou vůli a zmuchlal ji do kuličky
kterou vyhodil do plastového koše.
Ten den jsem explodovala poprvé a pak ještě tolikrát,
Vlastní žár spálil mou duši na popel, který mě hřál v chladných nocích
Ale už nic nebylo jako dřív.
(3)
Zničila jsem se uprostřed prosince
Kdy mým vánočním přáním bylo navštívit očistec
Z nějž bych se už nevrátila zpátky
Brána byla zavřená a zamčená na čtyři zámky
Které mi ve snaze strhnout je zlámaly ruce, srdce i sebeúctu
Nikdy jsem tou branou neprošla
A časem se znovu utopila v ďáblově světě.
(4)
Už nevím, kdy jsem dopadla na dno,
které se pod mou vahou dál a dál propadalo
Ďábel mě volal k sobě a já šla.
Pamatuji si jen světlo, bílé světlo za oknem
A pak se svět roztříštil na miliony kousíčků
A nezbylo z něj už vůbec nic co by se dalo
Sestavit zpátky dohromady.
Už nevím, kdy jsem dopadla na dno,
Které vedlo stále hlouběji a hlouběji
Ale překvapilo mě, že vede
Ještě dál.
(5)
V pekle jsem se ocitla poslední den života.
Ďábel mě uvítal u bran a s rozevřenou náručí volal
Po mé pozornosti
Děsil mě a chtěla jsem utéct, však nebylo kam
A cesta zpátky byla vysoko, vysoko, vysoko
A tak jsem musela poprvé
Vzlétnout.
(6)
Byl listopad když jsem zapisovala své vzpomínky
A stále mi připadá úsměvné jak
hluboké může být lidské trápení
A jak nás občas ďábel stáhne do pekel
Když to jediné peklo
Je v nás.

N.3 (Nedělní)

10. listopadu 2016 v 23:25

Je neděle, noc a
listí hoří bílou krajkou.
Nostalgie se vrývá pod kůži
a svět vypadá
Jinak
Než před pár hodinami.

Je neděle, noc a
Lampa poblikává v rytmu
Myšlenek,
Které mi
Nikdy nedaly pokoje.

Je neděle, noc a
Ptáci v mé hlavě nedokáží utéci
Z klece
Čtyř zdí a jedné
Mysli.

Je neděle, noc.
Žiletka se vrývá pod kůži
a čas běží
Jinak
Než před pár hodinami.

Je neděle, noc
A ptáci konečně zmlkli.
Jejich žalozpěv
Krve
Volal po zapamatování.

---

Je pondělí, ráno a
listí hoří bílou krajkou.
Dvě oči se zavřely a svět
Zmizel
Už před pár hodinami.


N.2 ( ♥ )

10. listopadu 2016 v 18:17
(Pro mou milovanou stalkerku.
Říkala jsem, že ti jednou napíšu básničku. Pseudobásničku. Randomly naházená slova. Whatever.:D )

Dříve jsem
Toužila
po nesčetnostech.

Přála
jsem si
galaxie.

Chtěla jsem
až příliš
a potřebovala
málo.

Dá se tedy pochopit,
proč již
Netoužím
Nepřeji si
Nechci
a nepotřebuji

Nic jiného...
Když to, co
mám

jsi ty.

N.1 (Chaotická)

9. listopadu 2016 v 22:11
Ztracená v sobě,
Bojuje s démony,
divadlem maňásků
(o rozum, o lásku)
když pomyslí na prokleté,
krvácí
skrz oči slepé,
smích se jí z úst nevytrácí
ač v márnici má rezervaci
Otáčení Božích mlýnů
Sype na ni černou hlínu
Život je smyčka
Na konci provazu.
Plameny pekelný
Ze svatýho obrazu.
Že je sama proti sobě
v týhle rakvi, v týhle době
Každý slovo dře na dlani
Když nejde vykřičet
K ďáblu se naklání
Svý tělo znesvětí
Podruhý, potřetí-
Zas démoni udeří
Vyběhne ze dveří
...
(A pak si snad uvěří.)



 
 

Reklama