Tvorba

N.28 (Hraniční II.)

5. ledna 2017 v 19:10 | The Bell Jar Girl
Pluji časem, prostorem,
S netvorem,
Který

Vadne a zase rozkvétá,
Na spásu
Nečeká.

Ještě dnes se navrátí,
Občas zmizí,
Ale nikdy se neztratí.

Prolínáme se
V nekonečné množství uzlů.
Tomu zlu

Se poddávám,
Vzdávám,
Snad si zvykám.

Chtějí mi ho vzít.
Toho netvora který,
Mění život v utrpení

Vždy při rozednění,
Je nasycen, však nikdy nemá dost.

Tak přijímám jej s pokorou.
Dvě části celku,
Které chtějí - však rozdělit nemohou.

Téma týdne - Slyšíš ten zvuk? (N.27)

5. ledna 2017 v 8:01 | The Bell Jar Girl
Zaslechla jsem šepot z hlubin.
Vzdaluje se - zas se blíží.
Píseň nás, zrůd zatracených,
Která smrtelníkům neublíží.

Zasněně a tak nějak sladce
Zpívá - občas ustane.
Ten hlas se šíří, jde to hladce
Někdy se zdrží, zůstane.

Všichni ti herci v mojí hlavě
Šeptají mi role své
Jsme jedno, mě nevyjímaje
Jeden šeptá, druhý řve.

Šeptají, a občas křičí.
Kéž se jednou utiší!
Nezbývá než smířit se s tím,
Že je nikdo jiný neslyší.

N.26 (Hraniční)

1. ledna 2017 v 15:52 | The Bell Jar Girl
Už od pradávna balancuji na hraně,
Mezi vším a ničím.
Jednou se zničím. Pomalu, zlehka a s bolestí.
(Když se mi poštěstí.)

Zůstanu viset v sebeklamu.
V marné, kruté naději.
Tápu ve tmě - nepřestanu.
A budu stále častěji.

Jsem napůl dobrá,
Jsem napůl zlá,
Napůl klidná,
A snad napůl svá.

Miluju to a nenávidím.

Kéž už nikdy nic nepocítím.
Pod neustálým vlnobitím.

Snad jednou najdu vykoupení,
Tam, kde nic jiného než tma už není.

Jen v prázdnotě tak nacházím kus klidu,
Když udeří ve své plné síle.
Občas zešílím. S, nebo bez pocitů.
A srdce, to mám černobílé.

Téma týdne - Kdybych se rozhodl/a jinak (N.25)

26. prosince 2016 v 7:27 | The Bell Jar Girl
Slýcháváš občas ty ozvěny?
Jak jsou zlehka, zlehka vpouštěny
Do tvé mysli?

"Nemysli na to."
Říkali mi nesčetněkrát-
Prej že se stalo, co mělo se stát.

Srát na to.

Sama sobě kat.
A ten hlad. Ten hlad,
Co zabíjel,

Mě nabíjel,
Energií,
Přibíjel k životu.

Přede mnou a po mně,
V té tmě mě chtěl,
Dál od něj,
Strach,
Spěch,
A útěk.

Sem tam pád.
Pár zlomených srdcí.
A stále ten hlad.
Chlad.

Sto let mi trvalo,
Všimnout si,
Že život běží dál.
.
.
.
.
Celých sto let to trvalo.
Nebýt toho, svět by se trochu zpomalil.
A jinak by se vůbec nic nestalo.

Téma týdne - A co když je to pravda? (N.24)

20. prosince 2016 v 7:57 | The Bell Jar Girl
Když vám diagnostikují dvě poruchy, přičemž u té jedné, horší, není úplně stoprocentní, zda ji máte, nezbývá než
doufat, že to pravda není.

---

Ve mně nebo vně
Vyvstává otázka skutečnosti.
Dosytosti plní mou duši.

Obě mé démonky to tuší,
Slyší,
Jedna stará známá,
Doufám, že sama.

Z té druhé mám strach.

V jejích zvrhlých hrách,
Její krutost nezná mezí,
S ní stále stojím na pomezí
Života a smrti.

Balancuji na tenkém laně
Dle očekávání,
Občas zavrávorám.

Ke všem mrtvolám
Tam dole.

Však nikdy neskonám.
Volám do prázdna.

Říkali mi:
"Vy jste taková citlivá,"
"Tak už to bývá,"

Nepadám dolů a nabírám dech.
Stále jsem přece tak trochu živá.

N.23

14. prosince 2016 v 20:09 | The Bell Jar Girl
S rozpaky koukám na život,
Někdy i trochu se zlostí.
V opakujícím se koloběhu,
Stále stejné zanedbatelnosti.

S každodenní pravidelností,
Jsme den ode dne blíž a blíž,
Tomu, co víme, co známe.

Jediné nevyhnutelnosti.

A čekání na smrt je tak trochu nuda,
To bloumání sem a tam,
Bezduché.
Tak jednoduché.

A život ani smrt jsem zatím nezamítla.
Třeba se to změní.

Při rozednění.
Třeba hned zítra.

V ohlušujícím hřmotu toho života
Zaslechla jsem tenký hlas.

Rekviem za život,
Co zní mi v hlavě, čím dál víc:

"Carpe diem."
"Carpe diem."

A pak už nic.

Zítřka se stejně možná nedožijem.

Téma týdne - Zvíře v srdci člověka (N.23)

12. prosince 2016 v 9:47 | The Bell Jar Girl
Ten člověk vně mého srdce,
Ten bůh -
Mě nikdy nepřijal.

Býval géniem,
Jehož němost nabyla tvar člověka.
Na nic už dávno nečeká,
Promlouvá,

Políbený darem bláznovství.
Deliria.

S pachutí lithia,
Kterým se mě pokoušel utišit.
Jeho milosrdenství,
Je - snad - má nevina.

Zas jednou v klidu spočine.
A smíří se se mnou.

Kéž pochopí
Že já jsem on a on je já
Dvě části jedné bestie.

Svíjíme se v jednom těle.
Bez jistot.
Boj ducha s hmotou.
Na smrt a na život.

Kéž zase jednou utichne.
(Kéž zase jednou utichne.)

N.22 (Stínohry)

11. prosince 2016 v 17:54 | The Bell Jar Girl
V mihotavém světle,
Snad z pouličních lamp
Zahlédla jsem fragmenty existencí.

Sbíhají se na stěnách,
Bezbarvě.
V černi všedností.

S obdivem se jim dívám do očí.
Dosytosti.
V odrazech už nejsem já.

Není ona,
Jsem jen já a její stín.
Teď jsme dva. Jsme tři.

Snad sobě rovni.

Ostrá řezanost
Všech těch stínů
Tvrdá, přitom bez zlosti.

Vždy jsou se mnou!
Jsou mnou
Jsou mou
Přirozeností.

V tento moment mají smysl.

S hořkosladkou nevědomostí
Se tanec všech těch dravých stínů,
I monotónnost všech mých činů,

Pomalu vytrácí,
Světlo je vyhostí.

A pak zmizí,
Kdesi v dáli,
Kdesi v nekonečné všednosti.

N.21 (Ledová královna)

8. prosince 2016 v 19:11 | The Bell Jar Girl
Odrazy všech mých všedních radostí
Mají nádech zlosti.
Svět je jen směs malého, bezvýznamného ticha.

Tuším, že mi do očí vniklo pár střepů
Snad ze zrcadla ledové královny.
Nekonečné šedosti právě s tím tichem.
Směje se otravným, otravným smíchem.

V očích si ty střepy stále hledám
Vidím sto tváří a jen pár z nich jsem já.
Udělám to sama - protože prý - jak se zdá
V mém odraze se nikdo než já lépe nevyzná.

Střep za střepem pomalu vybírám,
Svírám v dlani pinzetu a tahám je ven,
Ven na světlo dne, ven, ven.

A krvavé otisky na nich se lesknou,
Když zlehka cinkají a do misky padají,
Ty ostré zvuky pokoj mi nedají.

Ten jeden, největší, snad bolí nejvíc.
I tak jej vyrvu ven,
Jsem jako kouzelník.

Nacházím stále víc a víc, a je tam vše.
A když jsem hotová,
Nezůstane vůbec nic.

Jen sto střepů a trocha krve,
Daleko více než napoprvé.
Většina ledu z vlastních žil,
Dřív nebo později roztaje.

Odrazy všech mých všedních radostí,
Měly nádech zlosti.
Svět byl jen směs malé, bezvýznamné šedosti s tichem.

A ledová královna se vzdala svého smíchu.
Rozložená na sto střepů leží,
v tom malém, bezvýznamném tichu.

N.20 (Trápení insomniakovo)

7. prosince 2016 v 12:09 | The Bell Jar Girl
To tikání hodin na zdi,
to přivádí mě k šílenství -
Melodie stejného rytmu.

Vracející se, nekončící.
Občas zpívám s tou melodií.
Celé minuty, které klamou.

Stejně neustanou.
Celé dny ztrácím s poezií
Vše s ní vypínám.

A čas pak trpí arytmií.
Jak se to říká -
Je dost relativní.

Třeba se zítřka ani nedožiji.
A stejně bude plynout dál.
Jak?
V řadě stejných dnů
Nikdy neusínám
A vždy jen bdím.

To tikání hodin na zdi
to přivádí mě k šílenství,
Tak nechte čas stát.

Občas nějaká vteřina ze soucitu vynechá.
A ani tak mě nenechá
V klidu spát.

Téma týdne - "Změnilo mi život..." (...N.19 - Přátelství)

6. prosince 2016 v 14:04 | The Bell Jar Girl
Kdykoliv se podívám na život
z té lepší stránky
Vidím jen smrt.
Hledí na mě zpátky.

Teď už jsme kamarádky.

Dříve se mě bála
Nechtěla se mnou nic mít.
Dvakrát mě vyvrhla zpět.

Mé tělo by nepozřela-
Snad ze strachu že se nakazí.

Že by ochořela
Nemocí popraskaných duší.

Je bohem,
Nirvánou,
I nevěřící uhranou
Její oči,
štíhlé ruce, prsty-

Tak pojď, pojď.
Neboj se, nezničím tě.
Jsi pod mou ochranou.
A ti co zůstanou
Jsou ztraceni.

Uzamkni mě v sobě.
Tak, jako už tolikrát
Klidně i potají.

To pro sebe kamarádky dělají.

N.18 (S porozuměním)

5. prosince 2016 v 22:46 | The Bell Jar Girl
Skočila mi do snu a řekla, že když o ní nic nenapíšu, tak to dopadne blbě. :D
A nechci riskovat, že.
Tak tady to máš, S. P. H.
A promiň, promiň...
Líp to, zatím, nesvedu.


Znám to zdání,
Že ti vlastní duše život ničí,
Do poslední krůpěje vysává tvé srdce,
A nestálá mysl nikdy nesmaže,
Ten chaos a chlad uvnitř.

Vím jaké to je pojíst z dlaně naději.
Jak za mřížemi šílenství bývá skrytá svoboda.
A vím, jak brány pekla občas svádějí,
I že nás z něj občas vyženou.

Vím, jaké to je chtít být vše
A přitom nic.
Já vím, že víš,
Jak umlčet se,
Utopením ve vlastním těle
Políbením vlastních strachů,
Mít vlastní rozum za nepřítele
Cítit až moc a být tak prázdná.
Žít v paradoxech sebe sama.
To vše znám,
Je to vše, co vím...

A proto rozumím Ti.
Rozumím.

N.17 (V šílenství)

4. prosince 2016 v 10:20 | The Bell Jar Girl
Narodila jsem se neúspěšně
celou dobu to neúspěšně zakrývám
před časem co tak rychle utíká, utíkám.

Ani s inspirací se nevytrácí
Chemie v mé hlavě
Zatím si ji držím; a to je správně.

A tak trochu mi hrabe. Trochu blázním.
Říkaj mi psychiatři a tak se směju.
Známka mého života by byla za tři.

Tak asi dobrý.
Další nezdar? Co už.
Vždyť jsem zvyklá.

A sem tam si hraju na boha
Vcelku úspěšně.
Jediný vzorec, který se zachová...

I bez poruchy.
Vždyť Bůh taky nemá mnoho úspěchů.
Má sem tam nějakou tu poruchu.

Nulovou morálku.
Světovou válku
Rozpoutám.

Jsem blázen v tichu
Celkem neškodný
Za úsvitu

Se rozpadnu.
Moc nevnímám
A pořád se vracím zpátky.

Existuju.
Jsem jen iluze a klam.
Jste blázni!

Nikdo mě vlastně nikdy neviděl...
Já už svoji diagnózu mám.
A i ten Bůh mi ji záviděl.

N.16 (O životních formalitách)

3. prosince 2016 v 9:26 | The Bell Jar Girl
Sebevražda je tak strašně formální -
říkám si, než skočím ze skály.
Skandální.

Kapalním.
Zvládnu to sama, děkuji.
Odrazím se rukama a poletím.

Pryč. Zatím sedím.
Na okraji života kývu nohama
Do rytmu dechu. Nemyslím.

Život mi tak trochu překáží ve výhledu.
Uhni.
Chci slyšet křik stromů ve větru.

Křičí něco o tom, že jsem sebevrah?
Je mi to vcelku fuk.
Mám strach.

Asi se jen bojím, že se spletu
A místo vně skončím zase uvnitř.
Ze zmatku, uprostřed letu.

Je to jako každý jiný den
A tak si tu tak sedím a pak volně padám dolů.
(Jen nesedím na skále, ale u psacího stolu.)

N.15

2. prosince 2016 v 8:05 | The Bell Jar Girl
Už zase nastal ten podvečer, tak osamělý.
Tišeji než kdy dřív se přikrádá.
A lidé si jej nevšímali, lidé neviděli
Jak rychle vše kolem nich uvadá.

Doufám, že až se probudím v životě příštím
Bude to, pro změnu, lepší svět.
A snad se v něm hned na začátku neroztříštím.
Snad naučím se žít nazpaměť.

Srdce mi přeskočí jen na jeden nádech
Před osudem hlavu svou neskloním.
A zas naleznu se ve svých protikladech.
(I tu samotu od sebe odháním.)

Občas bych si přála nevnímat tak mnoho
A necítit nic - než to nic.
Však že takové štěstí potká málokoho,
Chápu s novými léty stále víc.

Tak řekněte mi, prosím, jak se žije!
Končím s předstíráním, že to vím.
Protože život je každodenní tragédie.
A ohledně světa - střízlivím.

Téma týdne - "After all this time?" (Z nostalgie)

1. prosince 2016 v 5:43 | The Bell Jar Girl
Pořezala jsem se o střepiny svítání
Znamenají prý štěstí, říkali.
Štěstí, že prý na dotek nepálí
A lidé se smáli, lidé volali.

Tak prosím, nebuďte mě až přijdou noci,
Až život nebude tak lehký, jako teď.
Dny i noci přežiji, zcela bez pomoci.
Mohla bych o tom vyprávět.

Však ve svítání nacházím ty kusy sebe
Které jsem s minulostí ztratila.
Jako sněhové vločky se snášejí z nebe
Vzpomínky, vše co jsem dříve zažila.

Rozpadám se z rozmanitosti okamžiků
Které se dříve zdály významné.
A jediný klid nacházím v tichu.

V tichu, co se svítáním ustane.


N.14 (Cestovatelská)

26. listopadu 2016 v 23:30 | The Bell Jar Girl
Znám město, kde čas existoval ještě před stvořením vesmíru.
Navštívila jsem jej už dvakrát,
Však s touhou vidět z něj víc, ráda bych se vrátila.

Vykřičela jsem své jméno do všech jeho koutů
A v ozvěnách
Se mi vracely vzpomínky na dřívější svět.

A jak dny postupně splývaly v měsíce a roky,
Jen dva dny,
Dvě návštěvy z té spleti dní mi stále vyčuhují z davu.

Byla jsem turistou v nejlidnatějším koutě světů.
Však pokaždé, po usnutí,
Ocitla jsem se zpátky, zpátky před branami.

A lidé toho města se neptali "proč?"
Ptali se "jak?"
A já jim odpovídala, ztraceným, sobě rovným.

Jako prchavá myšlenka, či nedokončená věta
Se rozpadám a končím v metaforách
města, které se mělo stát mým domovem.

Znám město, kde čas existoval ještě před stvořením vesmíru.
Stále slyším jeho volání, které se nese napříč světy.
Zatím nikam nespěchám.
Však jednou, s jízdenkou v kapse a dírou v srdci
Stejně nastoupím
Pod vlak.

N.13

25. listopadu 2016 v 8:16 | The Bell Jar Girl

Den za dnem
vypínám
symptomy své existence
(nespěchám)
vždy si dám
na čas.
Rozhoduji se
po hodinách
Světy řeším
v odmocninách
nechci rozpadnout se
dřív než musím
na víc kusů
do cirkusů
nepatřím.
Další ráno už se
nespatřím.
(V celku).
Je to velká zábava
když ten člověk ve mně přiznává
že vždy když přijde svítání
další kus sebe
vyhání.
Se zapnutým
(dnem)
se vypíná.
(A vesmír se dál rozpíná)
Dno je však stále dost relativní.

N.12

22. listopadu 2016 v 10:42
S touto nemám nic společného.
Moje porucha se rozhodla, že chce taky psát básničky, tak tohle je její první pokus.
Ale prej to mám zveřejnit, říkala.
---

Tváře kolem jsou tak neskutečné,
Svět se ti pod rukama rozpadá;
A vše, co se zdálo býti nekonečné,
Jednou skončí, jak se zdá.
Skrz tebe se vchází do trápení,
Tak prosím, drž se radši dál;
Už dávno nevěříš ve spasení,
Život ti všechnu naději vzal.
Je až moc věcí, které nevíš, jak máš říci:
"Prosím, neptej se co v hlavě mám"
Snažíš se pochopit, už potisící,
Co je a co není sebeklam.
Kéž by ses tak mohla vrátit zpátky
Získat zpět vše, co jsi ztratila;
Však na to by byl jeden život krátký,
Na to jsi až moc prohnilá.

N.11 (Nestojí mi za název)

19. listopadu 2016 v 20:46
Odešel jsi když jsem byla malá.
Nikdy ses nevrátil
tak jsem se bála,
čekala.
Myslím na tebe a hlavou mi krouží
otazníky
znatelné neznámo
na sliby jsi měl nadání
zklamání
kdo jsi?
Když to nevím,
Jak mám vědět kdo jsem já
Jsem tebou jen z poloviny
Pocit viny
jen z poloviny se nenávidím
Zmizíš někdy?
Chci a nechci odpověď
Má finální výpověď
Je malého dítěte pláč
jsi jako pokerový hráč
bez emoce, žádná tvář
víš, jsi sráč
lhář
nikdy jsi nepřišel---
nenávist přetéká
a to dítě
už na tebe
nečeká

N.10 (Krize identity)

18. listopadu 2016 v 20:33
Jsem jako cizinka která
Zamčená ve vlastní tváři
Osvícená falešnou svatozáří
Neví, co je nebo co byla,
Však je každej den i za střízliva podnapilá
Je jako deja-vu úchylného nekrofila.

Její existence nic dobrého nevěstí
Je bordel, je hnízdo neřestí
A tak se pomalu, po minutách
Ztrácí v myšlenkových hvězdokupách
Drží se tak tak svými zuby
Světa co se řítí do záhuby
A tak nevím co jsem
A dám si dvě, tři piva
Však vím co být mám ---

Více méně živá

N.9 (From the madness)

18. listopadu 2016 v 10:31
Něco, co jsem napsala první den na antidepresivech. Anglicky. Nevím proč. Ale asi mi to znělo cool. Teď už to tak cool nezní, ale stejně to tu dám, vzhledem k tomu, že to čte snad jen moje holka. :D
----

Pretending not to hear the call
Explosions you try but can't ignore
The universe has shrinked and split
That's how we've been made
It was a flaw in God's plan, our birth
We're a cancer on the skin of Earth
But the next time
The universe will explode
I hope we won't be born
I hope everything's gonna be okay then
And we won't be forced to live it again

N.8

18. listopadu 2016 v 9:52
Starší, slabší, lehce přepracovaný, nebo spíš dopracovaný kousek. Dva roky starý úkol ze střední do dramaťáku, kdy jsme měli napsat a přednést báseň, už bohužel nevím, na jaké téma. Ale než abych sem nepřidala nic, tak v čekání na nové téma týdne radši začnu přidávat starší kusy, byť ze školy. :D

-----

Stát na nuseláku a dívat se dolů
U stánku objednat si tuzemák a kolu
Sednout si na židli, v tichosti pít
s nikým se nebavit a bát se žít
Milovat, mít svoje stesky
Srát z vejšky na ten náš lid český
Nasednout na vlak a jet někam v dál
(tenhleten život, ten se mi snad zdál)
Oddávat se dennímu snění
Že svět za oknem se trochu mění
Dát si cígo a strnule se dívat
na návod jak po svých ideách plivat
Vylézt z vlaku a sestoupit ze schodů
Zmateně plahočit se někam k východu
Pak před světem zcela nahá
v očích zvráceného sebevraha
Neskrývat se a ničím se netajit
Být sebou a nemuset dříve to zabalit
Však ty skončíš to brzy, či snad ještě dřív.
Já si na tvůj účet dám
Ještě pár piv.
To jest vše čím se bavím (a je toho víc.)
Jen Vám, podvodným zrůdám
už nepovím
nic.

N.7

17. listopadu 2016 v 16:55
Mívala jsem strach z bolesti.
Strach ochromující, děsivý, neživý
Kroutil se mi pod kůží jako žížaly v dešti.
Svědil a škrábal a já křičela o pomoc
Nikdo nepřicházel, nikdo nepřišel
Však onen pohyb v mém těle mě přiváděl k šílenství.
Pomohla jsem si sama,
Rozervala jsem svou kůži, své tělo
pomocí jehel, žiletek a nehtů,
Až nezbylo jediné prázdné místo,
Kterého bych se mohla dotknout, aniž bych zemřela.
Strach z bolesti už nemám;
Odplavil se ven otevřenými ranami, které krvácejí dodnes
Však stihl se rozmnožit,
jeho potomci ve mně dál škrábou orgány
v mé krvi se topí
a s mou duší zápolí.
( Teď mám strach ze všeho, co nebolí. )

N.6 (Óda na každý den)

14. listopadu 2016 v 16:25
Šla jsem spát, já - přemoudřelá
(Sebenenávist téměř vymizela!)
Dnes začala má druhá, lepší éra
Však pokoj můj mě děsí víc, než včera.

Ve snech vstupuji za brány věčnosti
Které mě z pekelných myšlenek vyprostí
V nebytí cítím se jako dobrý člověk, dcera
Však ten sen můj mě děsí víc, než včera.

Nechci se probouzet, chci spát už navěky
(Utíkat životu je můj problém odvěký)
Přátelé, rodina, život a kariéra
To vše mě děsí víc, než děsilo mě včera.

Zas otvírám oči a svět je plný válek
Nesčetných možností a ohromných dálek
Také je plný smrti, která
Neděsí mě tolik, jak děsila mě včera.

I sny se mi zdály (kéž bych si vzpomněla)
Nechci být. (Mám pocit, že bych neměla)
A když jdu žít, tak vstupuji do šera
(A odraz můj děsí mě víc, než včera.)

 
 

Reklama