Tvorba

N.48 (Po bouři)

Pátek v 8:40 | Shyanne
I.
Svět kolem ní burácí.
Čeká na chvíli ticha, ale
Ten hluk se netiší, neztrácí,
Tornádo z myšlenek,
Neutichá, neutichá.
Je její součástí,
Je v pasti,
To, co hledá nenachází,
V extázi barev,
Jen pár frází,
Jen pár frází.

II.
Sešeří se během chvíle
A vše kolem ní je černobílé
Lesy, duha, barva nebe
Bojí se všech, však nejvíc sebe.
Když ta bouře utichá,
Naříká,
V panice utíká
Na místo tak dobře schované
Že tam i všechna její bolest

Ustane.

Téma Týdne - Peklo je prázdné, démoni jsou tady (N.47)

7. září 2017 v 13:50 | The Bell Jar Girl
Nic už mě neděsí,
Ve tmě, v mé posteli,
(Mí démoni zemřeli)
Zas existuju, existuju.
Svět se boří
Naposledy
Za našima očima.
Dívej se, dívej.
Na ten film plnej zvratů
Do té tmy,
A
Bez návratů.
S tou tmou splývám.
Modrošedá,
Jen se sebou rozmlouvám,
A stejně kdosi
Odpovídá.
A vidím je všechny - ty mršiny schované -
Odcházím.
Jen pár shořelých cigaret tu po mně zůstane.

(Do doby, než se zase vrátím.)

N.46 - Černá díra

8. června 2017 v 9:03 | The Bell Jar Girl


Odevzdávám
Svoji naději.

Ve věci co svádějí,
Jež roztrhají tělo, duši.

Odevzdávám
Vše, čím jsem

Den za dnem,

Křičím do prázdna,
Že můj svět je černá díra
Když v něm nejsi.

Vtahuje dovnitř vše,
Ale nikdy nemá dost
Nikdy ji nic nezasytí.

Až na jednu planetu,
Která zůstane
Jen ve tmě, jen ve mně.

V agónii bdělosti
Šplhám k ní
Stále výš.

Vím, že Tě tam nenajdu.

Však snad tam naleznu klid.
Naučím se jak s tím žít,

Snad přestanu psát dopisy,
Které Ti nikdy nepřijdou.

Snad si přestanu vyčítat
Tu jedinou lež, co jsem řekla.

Bez zaváhání
Bez hledání
Spravedlnosti.

(Tak i já, s bolestí v srdci,
Připíjím,
Na začátky konců,

Které nám vzaly dech.)

N.45 - Óda na každý večer

28. dubna 2017 v 19:50 | The Bell Jar Girl
Volné pokračování Ódy na každý den


Už zas se vzbouzím - jako každé ráno
(Usnout už napořád mi asi není přáno)
Je to taková ta ranní idyla,
O níž bych si přála, aby nebyla.

Pomalu vstávám a nemůžu se dočkat noci
Dnešek budu muset zvládnout bez pomoci
Tu příšeru v zrcadle jsem maskou zakryla,
Však přála bych si, aby tam nebyla.

Celý den snad spím a nemohu se probudit
Tu noční můru zvanou život zahnat, zapudit,
Prosila jsem, škemrala, také se modlila,
Abych to, co jsem, už nikdy nebyla.

Blíží se večer, zas jsem se zhrozila
Že je to další den, který jsem přežila,
Zase (a jako vždy) snad skončím opilá,
Abych sama se sebou už déle nebyla.

Stejně je mi hůř a hůř, v konečném výsledku
Hledám (a nacházím!) svou jedinou žiletku
Kterou jsem si pod kůži vyryla, že
Svět by byl lepší, kdybych v něm nebyla.

N.44 - Úterní psychóza

25. dubna 2017 v 16:21 | The Bell Jar Girl
Tak jsem zase zpátky, jak sis přála,
Zdržuji se déle, než kdy dřív.
Přicházím téměř neslyšně,

Než začnu řvát.
Z plných plic,
Ve tvé hlavě.

Slova, která nedávají smysl,
Plní tvé uši
Duši
Která nezastavuje.

Oponuji ti.
V naší hádce o jedno tělo.
Ty to víš, jsem věčná,
Nebezpečná
Přesto mě chceš víc.

Vábím tě k sobě svými klamy
Až nezůstane nic - jen my dvě,
Spolu, samy,
Roztrhnu tě na dvě části,

Jsi v pasti,
Nemůžeš z ní ven
Pořád dokola, každý den
Tak mysli, mysli nebo zůstaneš
Pohlcená.

Než přijde Ona a zbaví tě radosti,
Ta jediná, co tě z mých spárů vyprostí,
Ovládne tě a bude chtít víc,
A rozhostí se ticho.

Protože navždy není nic.

Téma týdne - Zavři oči, padá hvězda (N.43)

6. dubna 2017 v 16:53 | The Bell Jar Girl
Mým přáním je necítit tak mnoho,
A přitom vůbec nic.
V té prázdnotě, tak naplňující,
Chtít stále víc a víc.

Všechny ty představy a sny,
Prchavé, prchavější než hodiny a dny,
Mizí a zase se vrací.
Ztrácí svou výjimečnost.

A tak zůstávám ve svém strachu,
Ve vězení toho, co má být.
Nechci zemřít, chci žít.

Ty znáš pravdu, příteli,
Svět se točí dál,
I když bychom nechtěli.

Ty víš,
Že ta hvězda co padá, ta neplní přání,
Přináší jen smršť, bouře a hurikány,
Tak ječ, křič, buš,
Člověče, dál si vřešť.
Jednou i to, co zbylo,
Rozfouká vítr...
A smyje déšť.

Téma týdne - Před usnutím (N.42)

27. února 2017 v 17:26 | The Bell Jar Girl
Uleháš ke spánku tak, jako každou noc.
Zavři si oči - není na tom nic těžkého.
Vyzkoušej to!

Pojď dítě, pojď,
Neměj strach.
Nech se ukolébat v mé náruči k snění.

Slyšíš mě?
Jsem kamarád!
(Tvůj kat)

Který dožene tě k zešílení.
Jsem věčný.
Pojď, pojď si povídat.

Máme na to spoustu času.
Drtí tě tíha tmy?
Vždyť v ní nežiješ jen noci, ale také dny.

Pamatuješ, ty zla, co rozechvívají tvé tělo, mysl
Strachem i po letech?
Má to ještě smysl?

A hleď, tu přichází obrazy
Tebe, mě, nás,
Tvé vlastní zkázy.
Nákazy duše.

---
Po dlouhých hodinách otvíráš oči,
Zaháníš tu otravnou noční můru.
S povzdechem umlčíš hlas svého svědomí -
Přála by sis spát a ne být pořád vzhůru.

N.41 (Zombie)

26. února 2017 v 8:12 | The Bell Jar Girl
Je to výstřelek času,
Aprílový vtip,
V pětadvacáté noční můře žít zase další rok.

Už nepotřebuji peníze
Ani líčidla, jako ostatní ženy-
Nepotřebuji se blýskat.

Jen přežvykovat své každodenní rutiny,
Ráno a večer naservírovanou porci syrového masa,
"Dvakrát denně a budete fit!"

Podívejte se na mě,
Jak už nemám kůži,
Nepotřebuji pít,

Dýchat, žít.
Slyšíte? Poslouchejte!
Zvuk ticha v mé hrudi.

Zůstaly jen oči,
Vyplňující otvory do mé lebky,
Pozorují vše kolem, vše, co zůstalo živé.

Zůstal nos, ústa,
Nic, co by za to stálo.
Pár rukou a nohou.

Můj výkřik zazní napříč generacemi,
Ke všem, kteří za to mohou.

N.40 (Smlouva)

25. února 2017 v 7:09 | The Bell Jar Girl
Splátkou za svobodu jsem vězněm tak nestálým,
Jako je život sám.
Mám plné ruce naděje - ve své lásce, naivitě, mládí
Se otevírám všemu, co svádí --

Proto osud můj byl sepsán rukou toho nečlověka,
Který přišel brzy, brzy zrána
Na jeho pergamenu jsem krví podepsána.

Skrze mé prsty promlouvá snad už jen o něm samém
Zabydlel se v kořenech mé mysli
Je jeho chrámem.

Až to jednou vzdám, však --
Jen s jeho svolením,
Se zděšením budou křičet mé jméno
Až najdou nehybné, vychladlé tělo.

Tu smlouvu už nikdy nic nepřeruší.
Má mou duši v hrsti, tiskne ji v dlani jak
Dítě svou první hračku.

Splátkou za svobodu jsem vězněm tak nestálým,
Jako život sám.
Mám plné ruce poezie, však s i bez ní
Umírám.

N.39 (Můra)

23. února 2017 v 18:34 | The Bell Jar Girl
Jsi můrou, která,
Zůstává polapená,
V pouličním světle.

Když narážíš, tak tvrdě.
Stejně zmateně.
Dýcháš zmámeně,
Ztrácíš kontrolu nad svými činy,

Křídly.
Která bolí, pálí.
Kolem jsou mrtvoly tvých druhů,
Jen létáš v kruhu.

Pachuť kovu na jazyku
Neodchází
Už ti asi schází vzduch.
Bez povyku
Svoji pýchu
Polykáš.

Zalykáš se
Vlastním žárem.
Konec všem příkořím.
Láskou ke světlu.
Uhoříš.

(Přitom v temnotě bys žila dál.)

N.38 (Nestojí mi za název II.)

22. února 2017 v 16:42 | The Bell Jar Girl
Blednu v záři tvého života.
Vrháš stín na život můj.
Stůj co stůj vyženu ze sebe tvé stopy.

Dusí mě.
Kloužeme si mezi prsty,
Tak nějak vzájemně.

Jemně tě od sebe odsouvám
Utíkám před tebou,
Však
V den zúčtování nikdo a nic nezabrání
Tvému pádu.

Ten den přijde.
Pozbudeš vše, pozbudeš mě,
Své já já nikdy neztratím
Už nikdy
Nikdy ne pro tebe.

Ne znovu,
Nevrátím se na žádnou z tvých cest
Pár gest nic nespraví
Jsme si cizí
Nestálí.

V kolizi
Dvě rovnoběžné linie
Sobě cizí

V mé pravdě i ve tvé lži
V jednom životě
V jednom dni
Kašlu na tebe
Už nevím kdo jsi.

Bledneš v záři mého života,
Vypařuješ se, tak trochu chladně.
Ty zmetku, jsi na dně.

N.37

19. února 2017 v 20:54 | The Bell Jar Girl
I po letech zůstávám věrná osudu.
Osvobodím se z okovů, které mě poutají k mému tělu.
Z nočních děsů se deru na povrch
Konečně probuzená.

Oči dokořán, kolem jen les, pusto a tma.
Už se blížím.

Už skoro nedýchám.
Našla jsem místo které,
Mi předurčené bylo k pádu, k letu.

Řeknu sbohem světu, roztáhnu ruce a volně padám.
Na kolena.
Vyčerpáním, únavou.
Však nová síla, nová hrdost,
Plní mě odvahou.

Zamilovaná do vlastní smrtelnosti
Vstávám z popela,
Padla jsem, shořela a povstala silnější.

Roztáhnu křídla.
Nespěchám.
S volností
Odlétám.

N.36 (Psychiatrická zahrada)

19. února 2017 v 10:21 | The Bell Jar Girl
Hned za oknem
Do ZOO šílenství,
Koukni, jak šeď života proskakuje zdí skrz beton,
Vsakuje do tebe.

Toužení zdá se vřelým rozptýlením.
Tak barevným, oproti soužení,
Vytí na měsíc ve dne, v noci.

Ztrácení se v něm, utápění, kráčení.
Hledáš významy, hraješ si se slovy.

Však pokoj nenacházíš, scházíš se se sebou,
Ve vlastní prázdnotě, jediné jistotě.

Zvířata kolem opouštějí tento mikrosvět,
Chladnou,
Jejich bledá, mrtvá těla,
Tě zcela obklopují.

Pronikáš hlouběji.
A i přes to v nich nacházíš spásu.
Nacházíš v nich naději.

N.35 (Transformace)

18. února 2017 v 16:32 | The Bell Jar Girl
V bílé, nemocniční posteli
Ležím jako kámen.
Snad jsem zrůda z povolání. Je to sen?

Jen tak hledám správná slova.
Už nikdo a nic nezabrání
Mému odhodlání k rozkladu.

V tento den bych dala vše,
Vše a ještě víc,
Za špetku svobody.

Za místo klidu v mrknutí oka,
Namísto písku, který tu po mně zůstane,
Až mě rozkřápne tíha naplněného času.

Nečekám spásu. Toužím po vlastní krvi,
Rozmlouvám si konec, začátek.
Běžím nazpátek do časů světa,

Které mi kdosi, snad Ďábel sám, vzal.
Do oslnivého světla, známosti, radosti, pokory.
Osudu navzdory,
Stejně žiju dál.

Nesmrtelná, nedotknutelná.
Však přece s pozměněnou duší,
Nabývám
Jiné formy.
Tu kámen, tu písek, tu prach.

Odplouvám se světlem končícího dne.

Nic se pro mě nemění.
I nadále jsem uložena v té bílé,
Nemocniční posteli.

N.34 (O lidství)

16. února 2017 v 16:39 | The Bell Jar Girl
Zakleslí v jeden tvar
Nic než zmar už nečekej.

Stala ses člověkem,
Pro těch pár zrůd okolo.
Matou tě k nepoznání.

Znenadání jsme rozerváni
Mezi peklo a zem.
Jsi téměř jedna z nich.

S vděkem príjimáš bolest,
Zatínáš dlaň v pěst a ta krvácí.
Skrze rány do tvé duše,
Která se nevrací.

Ztrácíš sílu, víru,
V Ďábla, v Boha,
Nic by z tebe neměli,
Ach, příteli,
Oba již dávno zemřeli.

Tak vepiš se do řádků jednoho listu
A vnímej dál jak plyne čas.
Ve mně, v Tobě, v nás.

Zakleslí v jeden tvar
Nic než zmar nečekej.
Už stejně nejsi člověkem.

Téma týdne - Konec cesty (N.33)

6. února 2017 v 14:41 | The Bell Jar Girl
Já jsem ten, kdo nikdy nespí -
Jsem ten, kdo směje se všem tvým činům.

Jsem ten, jehož svět je složen z pravdy, ze lží,
Jsem bolest, kterou neotupíš na morfiu,

Jsem bolest která přichází vždy,
Jen s volbou dýchat, nebo žít.

Jsem ten kdo s tebou stojí na rozcestí,
Když váháš, kterou cestou jít.

Na mě se nikdo neobrací
Skryjí svou tvář a pak se odvrací,

Jsem tím kdo vidí vše a všechny,
Ten, kdo tvou mysl rozvrací.

Avšak jsem hrdina, jsem legendární.
U nohou mi leží celý svět.

Jsem tím kdo svou šanci nikdy nepromarní,
Ty zrůdo bipolární,

Říkali ti psychiatři kdejací
Že jsem tvou imaginací.

To poznání ti bere dech.
Uzamkni se ve svém pokoji,
V těch čtyřech prázdných, bílých zdech.

Však víš, že jsem tvou konečnou destinací.

A nejen tvou -
Nás všech.
Nás všech.
Nás všech.

N.32 (Jediné peklo je v nás)

5. února 2017 v 20:39 | The Bell Jar Girl
Bývala jsem zoufalou,
Teď za dceru mě přijali v očistci.
Mučit mě přestanou,

Až splatím svou daň.
Světu, životu,
Dám svou němotu, samotu.

A tak křičím,
Prožívám tu bolest zas a znova.
Jsem uzamčena ve Tvé kleci z nožů.

Dožiji se zítřka, jen s Tvým svolením.
Třikrát denně mi podsouváš,
Se vší Tobě vlastní lítostí,

Něžností,
Tác se stravou mysli.
Vícekrát ji nepozřu, nespolykám.

Dávím se tím množstvím,
Sotva ještě dýchám.
Tak mě radši zabij.

Též natřikrát.
Bodni, uštkni,
Nepospíchej,

Zasyp mou klec stravou z pekel,
Utop mě v mém vlastním hříchu.
Jediný klid naleznu až

Tam, za světlem,
Bez věčné bolesti,
V ohlušujícím tichu.

Téma týdne - Žijeme v iluzích (N.31)

2. února 2017 v 18:57 | The Bell Jar Girl
Bývala jsem ptákem.
Třepotání křídel
Ve vlastní hlavě,
V té děsivé předtuše

Něčeho zlého,
Něčeho mého,
Osobního,
Potají příchozího,
Nezvaných bytostí,
Nezměrné volnosti,
Euforické radosti.

Jsou to drobnosti,
Však navždy moje,
Navždy vaše,

Trochu tiše,
Trochu plaše

Odlétám.
Mé peří pelichá,
A ten třepot křídel,
Ten třepot v mé hlavě,
Už konečně utichá.

N.30 (Bipolární III.)

20. ledna 2017 v 21:54 | The Bell Jar Girl
Vidím tě létat ve vlastním šílenství.
Ne, není to sen,
Zavři oči.

Blázen, co skáče z bláta do louže.
Nespí.
Nikdy už nezastaví,

Rychlostí světla pluje,
Ve vlastních myšlenkách.

Jsem s tebou,
jsem ten přízrak který
Zbavuje tě utrpení.

Jednoho dne se však nedožiji.
Pomalu se stávám tebou.
Vzlétáš v euforii,

Pohlcuji tvou mysl.
Tělo, duši.
Řetěz, který nikdo nepřeruší?

Hledáš smysl v tom, že
Zase jednou přijde Ona
Zničí nás obě
Ve svém malém hrobě,
Tam zůstaň, maličká.
A skryj se před ní.

Však měj stále na mysli,
Že ta jediná stvůra ve tvém pokoji,
S níž sdílíš své dny,
Není Ona
A nejsem já.

Jsi to ty.

N.29 (Bipolární II.)

12. ledna 2017 v 18:52 | The Bell Jar Girl
Zas vrací se mi ty časy, kdy jsem byla živá.
Od radosti.
Ta stvůra ve mně tančí, zpívá.

Beze zlosti,
Však tak lživá,
Však tak lživá.

Na chvíli nepostojí.
Nedovolí mi
Ulehnout a spát.

Je stále v pohybu
Její vinu přehlížím,
Splynou
Všechny zlé časy.
Konec všem potížím.

Jsou už pryč?
Zas se vrátí
Zůstává chaos.
Ona je vrah,
Kanibal,

Jednou za čas zabije svou druhou část
Pozře ji,
A zas vytáhne zpět.

Je tak trochu zlá.
A svět? Ten se točí dál a dál.
Stejně jako já.
Stejně jako já.

N.28 (Hraniční II.)

5. ledna 2017 v 19:10 | The Bell Jar Girl
Pluji časem, prostorem,
S netvorem,
Který

Vadne a zase rozkvétá,
Na spásu
Nečeká.

Ještě dnes se navrátí,
Občas zmizí,
Ale nikdy se neztratí.

Prolínáme se
V nekonečné množství uzlů.
Tomu zlu

Se poddávám,
Vzdávám,
Snad si zvykám.

Chtějí mi ho vzít.
Toho netvora který,
Mění život v utrpení

Vždy při rozednění,
Je nasycen, však nikdy nemá dost.

Tak přijímám jej s pokorou.
Dvě části celku,
Které chtějí - však rozdělit nemohou.

Téma týdne - Slyšíš ten zvuk? (N.27)

5. ledna 2017 v 8:01 | The Bell Jar Girl
Zaslechla jsem šepot z hlubin.
Vzdaluje se - zas se blíží.
Píseň nás, zrůd zatracených,
Která smrtelníkům neublíží.

Zasněně a tak nějak sladce
Zpívá - občas ustane.
Ten hlas se šíří, jde to hladce
Někdy se zdrží, zůstane.

Všichni ti herci v mojí hlavě
Šeptají mi role své
Jsme jedno, mě nevyjímaje
Jeden šeptá, druhý řve.

Šeptají, a občas křičí.
Kéž se jednou utiší!
Nezbývá než smířit se s tím,
Že je nikdo jiný neslyší.

N.26 (Hraniční)

1. ledna 2017 v 15:52 | The Bell Jar Girl
Už od pradávna balancuji na hraně,
Mezi vším a ničím.
Jednou se zničím. Pomalu, zlehka a s bolestí.
(Když se mi poštěstí.)

Zůstanu viset v sebeklamu.
V marné, kruté naději.
Tápu ve tmě - nepřestanu.
A budu stále častěji.

Jsem napůl dobrá,
Jsem napůl zlá,
Napůl klidná,
A snad napůl svá.

Miluju to a nenávidím.

Kéž už nikdy nic nepocítím.
Pod neustálým vlnobitím.

Snad jednou najdu vykoupení,
Tam, kde nic jiného než tma už není.

Jen v prázdnotě tak nacházím kus klidu,
Když udeří ve své plné síle.
Občas zešílím. S, nebo bez pocitů.
A srdce, to mám černobílé.

Téma týdne - Kdybych se rozhodl/a jinak (N.25)

26. prosince 2016 v 7:27 | The Bell Jar Girl
Slýcháváš občas ty ozvěny?
Jak jsou zlehka, zlehka vpouštěny
Do tvé mysli?

"Nemysli na to."
Říkali mi nesčetněkrát-
Prej že se stalo, co mělo se stát.

Srát na to.

Sama sobě kat.
A ten hlad. Ten hlad,
Co zabíjel,

Mě nabíjel,
Energií,
Přibíjel k životu.

Přede mnou a po mně,
V té tmě mě chtěl,
Dál od něj,
Strach,
Spěch,
A útěk.

Sem tam pád.
Pár zlomených srdcí.
A stále ten hlad.
Chlad.

Sto let mi trvalo,
Všimnout si,
Že život běží dál.
.
.
.
.
Celých sto let to trvalo.
Nebýt toho, svět by se trochu zpomalil.
A jinak by se vůbec nic nestalo.

Téma týdne - A co když je to pravda? (N.24)

20. prosince 2016 v 7:57 | The Bell Jar Girl
Když vám diagnostikují dvě poruchy, přičemž u té jedné, horší, není úplně stoprocentní, zda ji máte, nezbývá než
doufat, že to pravda není.

---

Ve mně nebo vně
Vyvstává otázka skutečnosti.
Dosytosti plní mou duši.

Obě mé démonky to tuší,
Slyší,
Jedna stará známá,
Doufám, že sama.

Z té druhé mám strach.

V jejích zvrhlých hrách,
Její krutost nezná mezí,
S ní stále stojím na pomezí
Života a smrti.

Balancuji na tenkém laně
Dle očekávání,
Občas zavrávorám.

Ke všem mrtvolám
Tam dole.

Však nikdy neskonám.
Volám do prázdna.

Říkali mi:
"Vy jste taková citlivá,"
"Tak už to bývá,"

Nepadám dolů a nabírám dech.
Stále jsem přece tak trochu živá.

 
 

Reklama