Deník

Cesta domů

22. února 2017 v 9:53 | The Bell Jar Girl
Chtěla jsem napsat článek o tom, jak to chodí na takovém psychiatrickém lůžkovém oddělení, na kterém jsem se ocitla před čtrnácti dny. Chtěla jsem psát o tom, jaké zážitky jsem získala, chtěla jsem psát o lidech, které jsem poznala.
Ale dnes jsem šla domů.
A od cesty domů z psychiatrického oddělení byste očekávali snad vše, krom všednosti.
A přesně o té všednosti chci psát.
Jak řekla moje dobrá, imaginární kamarádka Sylvie: "Everything in life is writable about, if you have the outgoing guts to do it and the imagination to improvise."

Nebude to krátký článek. Bude delší. Možná i nudný. Neumím psát články, bohužel. Ale krátké články se píšou moc jednoduše (i proto píšu básně, ne prózu), ale mám ráda výzvy.

----

"Twenty-five years and my life is still
Trying to get up that great big hill of hope
For a destination"

Slova této písně, "What's Up?" od 4 Non Blondes mi zazněly ve sluchátkách, když se otevřely dveře psychiatrického oddělení. A musela jsem se nad tou trefností pousmát. Vždycky chodím se sluchátkama na uších, je to pro mě vytržení z reality, kdy čas ubíhá rychleji, jinak, nebo aspoň trochu pozměněně.
S těžkým batohem na zádech jsem se vydala směrem na tramvajovou zastávku, a svět byl přesně tak trochu pozměněný, jako obvykle. Nedotýkal se mě.
Na zastávce bylo tolik lidí, že jsem se musela postavit opodál, abych s batohem nepřekážela mladé ženě s kočárkem, která se dívala na tabuli, v kolik že vlastně jede tramvaj, ani lidem proudícím přes přechod, tam a zpátky. A přesně v tom momentě jsem začala vnímat krom světa pozměněného hudbou i všednost. Sundala jsem si sluchátka.
Ruch ulice asi není něco, nad čím se běžně člověk pozastaví, ale v ten moment mě šokoval. Zkoušeli jste někdy slyšet, plně vnímat každý zvuk, mezitím co stojíte uprostřed rušného, všedního dne, najednou?
Auta, hlasy lidí, smích, otevírání dveří, tramvaje, autobusy, ptáky, kroky, kolečka kočárku té mladé ženy, stojící kousek od vás?
Vše se to slévá v jeden celek, v jeden velký ruch. Není možné vnímat vše najednou, odděleně.
Drkotání přijíždějící tramvaje mě vytrhlo ze zamyšlení a musela jsem nastoupit. Znovu jsem si nasadila sluchátka a ruch okolo se vypnul s doznívajícími tóny písničky "What's Up?"
Když jsem vystoupila na své cílové stanici, slovo "všednost" ve mně rezonovalo s ještě větší intenzitou. Tentokrát jsem se nevěnovala zvukům, ale obrazům. Vůním. Tomu, jak kladu jednu nohu před druhou, zcela automaticky.
Zajímalo mě, jaký je asi životní příběh toho pána, který právě vstupuje do pekárny. Té staré paní, která čeká na přechodu pro chodce, mezitím co já přebíhám, protože i když je červená, nejede žádné auto. Proběhla jsem kolem ní jen tak a vzpomněla jsem si, že žijeme bezvýhradně své životy, ze sedmi miliard lidí jsme to jen my, kdo známe své životní příběhy, kdo vnímáme, kdo žijeme jeden jediný život, a to ten svůj. Pokud nevěříme v reinkarnaci, můžeme prohlásit, že nikdy nebudeme nikým jiným. Nezávisle na tom, jak dobře známe druhé. Je nás na světě tolik. Jsme propletenou sítí tvořící vzájemné uzly, vzájemně se křížící, ale jen v zanedbatelném množství, máme-li zůstat u nás samých. Podíváme-li se ale na celek, nedokážeme si ho představit o nic víc, než vnímat ruch ulice zároveň, a přesto odděleně.
A v ten moment jsem měla neskutečnou touhu psát. Zapsat vše, co mi proudí hlavou, všechny myšlenky, které jsem zapomněla hned po příchodu domů. Všechny slova, celé věty se vytratily a mi došlo, že inspiraci můžeme čerpat i zvenčí. Jak jinak by asi vypadal tento článek, kdybych tak mohla sedět venku, vše si zapisovat a psát o všednosti?
Rozhodně lépe.
Ale po té jedné cestě domů, po cestě z psychiatrického oddělení jsem byla opravdu převálcovaná vší tou všedností, která nás obklopuje a my máme odvahu ji zcela přehlížet.
A byla jsem šťastná.
Se zaklapnutím domovních dveří se vytratily i poslední zbytky mých nápadů na to, jak tento článek formulovat. Zůstaly jen dvě věci: chuť psát, a chuť žít, všednost nevšednost.

A tak píšu a...žiju.

Den 14: Stáváš se někdy něčím posedlá?

2. února 2017 v 7:43 | The Bell Jar Girl
Jo. Jo, a hodně. Obvykle to odnášejí seriály, hry, nebo knihy. Mám to tak už od raného dětství a že je to symptom mé
poruchy jsem se dozvěděla asi teprve před měsícem.
Bohužel, žádná z mých obsesí zas tak dlouho nevydrží.
Tady je seznam toho, co mě na obsesivní úrovni chytlo za poslední rok v chronologickém pořadí:
1. Legend Of The Seeker
2. Carmilla
3. Grey's Anatomy / Private Practice
4. Life is Strange
5. Sense8
6. Portal
7. Astrofyzika
8. Severská mytologie
9. Hobbit / Bagginshield
10. Sansukh
11. Johnlock / Sherlock
12. Person Of Interest

Od té doby mám klid.
Poslední položka probíhala někdy v srpnu.
Jsem zvědavá, co přijde dál.

Den 13: Jsi perfekcionista?

22. ledna 2017 v 18:46 | The Bell Jar Girl
Ne. Jsem chaotik, flegmatik, a všechno je mi více méně jedno. Jak správně poukázala moje přítelkyně, když jsme se o tomto bavily, to jediné v čem jsem trochu perfekcionista je psaní básní. V jiných aspektech mého života se perfekcionismus nevyskytuje vůbec.
Mimo jiné jsem strašný bordelář. Když říkám, že jsem bordelář, myslím tím, že se oblíkám tím stylem, že po ránu otevřu skříň a obléknu si to, co mi spadne na hlavu jako první.
Jsem zvyklá pracovat chaoticky a v chaosu, jsem zvyklá rozdělat sto padesát věcí a nedodělat ani jednu a jsem zvyklá je po sobě ani nekontrolovat.


Takže ne, perfekcionismus se mě nijak netýká.

Den 12: Jaký máš vztah se svou rodinou?

21. ledna 2017 v 18:25 | The Bell Jar Girl
Moje rodina není velká. Z mé nejbližší rodiny mám jen matku, otce a dědu.
S mámou mám výborný vztah, jsme jako nejlepší kamarádky, se vším se jí mohu svěřit a to i po tom, co jsem za zvěrstva páchala v minulosti. S mámou jsem vyrůstala a žiju s ní dodnes. Naši se rozvedli když jsem byla ještě tak malá, že si to nepamatuju a nemyslím, že mě to nějak poznamenalo. Mamka se mi věnovala hodně, věnovala mi všechen svůj čas a jsem jí za to strašně vděčná.
S tátou mám zvláštní vztah, vídáme se málo, a i když ho mám ráda, nikdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli má i on rád mě.
Děda je můj velký vzor. Inteligentní, velmi inteligentní člověk, který si svůj intelekt zachoval i ve vysokém věku a já ho za to nekonečně obdivuji. Pomáhal mě vychovávat a když jsem byla malá, hlídal mě, když máma nemohla. Naučil mě tenkrát spoustu užitečných věcí, jako třeba hrát šachy, nebo plno sprostých říkanek. Oboje si pamatuji dodnes.
Svou rodinu mám ráda a vztahy máme dobré, i přes moje poruchy. Ty v mých rodinných vztazích nehrají žádnou roli.

Den 11: Existuje něco, co tě drží při zemi?

17. ledna 2017 v 17:46 | The Bell Jar Girl
V současné době asi tři věci: Moje holka, moje mamka a terapie.
Tyto tři věci mě dost drží od toho, abych dělala nezodpovědné kraviny, a naopak mě podporují v tom, abych se léčila, našla v sobě aspoň jakýsi zbývající kousek toho, co by mohlo připomínat zodpovědnost a celkově se k sobě chovala aspoň tak nějak s respektem.
V poslední době na sobě cítím lehčí manické stavy, pravděpodobně způsobené navýšením dávky antidepresiv. V této době potřebuji něco, co mě drží při zemi víc, než obvykle, takže ty tři věci mi pomáhají vcelku dost.
Moje holka protože s ní vždy můžu vše probrat, můžu k ní být zcela otevřená a vím, že mě nebude soudit. Když dostanu blbý nápad, vím, že mi to řekne a nesouhlasně mi zamlaská do telefonu.
Moje mamka protože jí dlužím hodně a nechci jí způsobovat zbytečně další starosti. Toho jsme si užily hodně v letech dávno minulých, které ač už se opakovat nebudou, nechci dělat žádné nezodpovědné věci, aby jí to neublížilo.
Terapie protože tam to všechno můžu vzít všechny ty malé dílky toho, co dělám, nebo co mě napadá, a pak spojit v jeden kompletní obraz, tedy mi pomáhá nahlížet na věci jinak.
No a občas, občas se u země udržím sama. Mám systém zvládání nežádoucího chování u mě samotné a ve většině případů funguje. Vymyslela jsem ho sama. Nejdřív si řeknu, proč ten blbý nápad zrealizovat nechci. Když zjistím, že ho zrealizovat fakt chci, řeknu si, proč nemůžu. Když zjistím, že můžu, řeknu si, že nesmím. A přes to už prostě nejede vlak.

Den 10: Jaké impulzivní rozhodnutí jsi udělala?

15. ledna 2017 v 7:05 | The Bell Jar Girl
Jak už jsem zmínila zde, odjela jsem za bývalou kamarádkou do které jsem byla tak trochu zamilovaná do Anglie, dělat au-pair. Bylo to asi nejimpulzivnější rozhodnutí v mém životě. Jednoho dne jsem si založila profil na stránkách pro au-pairky a ozval se mi single tatínek s pětiletou dcerkou, jestli bych s nimi nedala skype pohovor. Souhlasila jsem a za čtrnáct dní už jsem nasedala na autobus směr Londýn.
Vyzvedli mě na autobusovém nádraží v Londýně a v tu chvíli jsem si začala říkat, co za kravinu jsem to vlastně vyvedla. Jedu k cizímu chlapovi bez peněz na zpáteční cestu, kdyby se něco pokazilo.
Naštěstí se nepokazilo vůbec nic. Přivezli mě k sobě domů, kde už čekala babička Rosie, té malé pětileté a povídali si se mnou. Ze stresu jsem se okamžitě pustila do práce, začala jsem umývat nádobí a Al, ten single tatínek nevěřil vlastním očím, jak jsem aktivní.
Prvních pár dní bylo seznamovacích, kdy mě Penny, babička Rosie učila chod domácnosti a Rosiin denní režim, na který jsem si zvykla poměrně rychle, nebylo to nic složitého a měla jsem spoustu času jen na sebe.
Našla jsem si dokonce i brigádu, úklidy v domácnostech, což mi přineslo trochu peněz navíc. Našla jsem si v okolí dvě české aupairky, se kterými jsem se spřátelila a spoustu času jsme trávily spolu.
Ale, bohužel, stýskalo se mi po domově a chtěla jsem se vrátit domů. Bylo mi smutno po mámě, po mých přátelích, po mém městě, tak jsem Alovi řekla, jestli bych mohla jet dřív. Po 4 měsících. Nadšený nebyl, ale byl hodný a samozřejmě mi to dovolil.
Tak jsem se vrátila domů.
Dodnes na svůj krátký pobyt v Anglii ráda vzpomínám, i když to bylo impulzivní rozhodnutí. Ale že ty nejlepší zážitky vznikají se spontánností jsem postřehla už stejně mnohem dřív.


Den 9: Máš výkyvy nálad?

14. ledna 2017 v 20:46 | The Bell Jar Girl

Jak už jsem nakousla v předchozím článku - ano, mám.
Na několika úrovních. Mám dvě poruchy, které způsobují výkyvy nálad, dost časté a dost prudké.
Osobně to vnímám tak, že bipolarita mi ovládá hlubší náladu, stálejší. Hraniční porucha mi ovládá "mělčí" nálady, povrchové, které se střídají častěji a jsou intenzivnější.
Výkyvy nálad mají pozitivní, i negativní stránku. Jako jasné negativum vnímám především to, že nevím, v jaké náladě budu zítra, nebo za pět minut. Pozitivum na druhou stranu je, že ta špatná nálada nevydrží zas tak dlouho.
Osobně mi větší trable způsobují ty dlouhodobější, bipolární výkyvy nálad. Když přijde deprese, neodejde tak rychle jako deprese spojená s hraniční poruchou.
Nejradši mám emocionální ticho. Klid. Prázdno. Borderline prázdno. Kdy člověk nemá žádnou emoci. Na twitteru jsem dělala průzkum, ze kterého mi vyšlo, že většina lidí pořád něco cítí. To si neumím představit, emoce jsou pro mě vyčerpávající, pokaždé. Cítím je intenzivněji než ostatní, tak možná proto, ale nic na spektru mezi ničím a vším prostě cítit neumím. Že je to příznak HPO jsem zjistila (jako plno dalších příznaků), až díky své přítelkyni, která to tak má taky. Nikdy dříve mě nenapadlo, že bezporuchoví lidé se pořád nějak cítí.
Život bez výkyvů nálad si představit neumím, nikdy jsem ho totiž nezažila. A nějakým zvráceným způsobem jsem za to asi i ráda. Možná jsem díky tomu nepředvídatelný magor, ale je to něco, co ke mně patří.

Den 8: Máš nějaké další diagnózy? Pokud ano, jaké?

14. ledna 2017 v 12:20 | The Bell Jar Girl
Ano, mám. Staronově mi byla diagnostikována bipolární porucha, nebo možná známější (pod starým názvem) maniodepresivní psychóza.
Poprvé mi na ni padlo podezření někdy před šesti lety, kdy jsem začala mít prudké výkyvy nálad. Vyhledala jsem psychiatrickou pomoc, a bylo mi řečeno, že to vypadá na bipolaritu. Tehdy mi také byla diagnostikována hraniční porucha. Brala jsem nejrůznější léky, které mi měly mé symptomy tišit, jenže moc nezabíraly. Brala jsem je tak jak se mi zachtělo, protože ze mě všechny ty antidepresiva, valproáty, stabilizátory a nevím co všechno ještě dělaly prostě zombie. Nefungovala jsem po nich, nedokázala jsem docházet do školy a byla jsem vcelku troska. Možná to mělo co dělat i s tím, že jsem v té době brala drogy.
S vysazením a vyabstinováním od drog zmizely i psychické obtíže, psychiatrička si tedy myslela, že to bylo způsobeno čistě jimi a všechny prášky mi vysadila. Spokojeně jsem žila bezpříznakově tři roky, kdy se pozvolna začaly ozývat úzkosti, deprese a jednodenní hypománie. Znovu jsem vyhledala svou starou známou psychiatričku a ta mi s politováním oznámila (tónem, jako by mi oznamovala, že mi zbývají dva týdny života), že tedy to nebylo drogama, ale opravdu jsem bipolární.
Nasadila mi opět stabilizátory nálady a antidepresiva, protože se mi rozjela depresivní epizoda, která byla silnější a delší, než jak si pamatuji z let dřívějších. Trvala zhruba čtvrt roku, teď mám podezření, že plynule a pomaličku vstupuji do epizody manické, což není taková sranda, jako jaká se může zdát. Ale nevím, nepoznám to s jistotou.
Uvidíme, co se bude dít dál, nicméně doufám, že žádnou další, třetí diagnózu už nikde nedostanu.

Den 7: Zažíváš pocity disociace? Pokud ano, jak často?

13. ledna 2017 v 21:23 | The Bell Jar Girl
Pocity disociace zažívám od dob, kdy mi bylo asi 5 let. Myslím, že tehdy se mi poprvé spustila HPO.
Disociačních stavů je celá hromada a z toho co jsem pochopila z různých webů a diskuzí je zažívá každý jinak. Já mám nejčastěji něco, čemu říkám "zmenšené vidění".
Svět se jakoby vzdálí od mých očí a všechno je daleko, malinké, jako bych se na to dívala z pěti metrů, ne z pěti centimetrů.
Když jsem byla malá a poprvé jsem zažila tyto stavy, samozřejmě jsem se s tím svěřila mamince. Maminka jako správný rodič zpanikařila a hnala se se mnou k lékaři. Tenkrát jsem skončila asi na 13 let na neurologii, kde mi intenzivně léčili epilepsii, kterou jsem nikdy neměla. Ani jednou jsem neměla jediný epileptický záchvat, jen EEG ukázalo nějaké změny na mozku, které nedokázali rozpoznat jako cokoliv jiného, než epilepsii. Nikdo nechápal, proč jinak bych mohla vidět zmenšeně. Nebo si možná nikdo nemyslel, že by pětileté dítě mohlo mít psychickou poruchu.
Až pár měsíců zpátky jsem se svěřila své psychiatričce, která nad tím mávla rukou s tím, že podobné zážitky má polovina jejich pacientů a že se tomu říká derealizace.
Občas to zmizí i na několik měsíců, občas se mi to stává denně. Občas se k tomu přidruží i pozměnění sluchových vjemů, občas ne. Občas to trvá pár vteřin, občas půl hodiny.
Neděsí mě to, protože jsem zvyklá, ale vždy je to nepříjemný zážitek. Dodnes jsem se nenaučila jak s tím bojovat, tak to prostě jen nějak toleruju.

Den 6: Co tvůj milostný život?

13. ledna 2017 v 11:35 | The Bell Jar Girl
V minulých vztazích jsem moc štěstí neměla. Ale můj milostný život nyní je lepší, než by jeden u člověka s hraniční poruchou mohl předpokládat. Možná je to tím, že s mou přítelkyní tu poruchu vlastníme v našich hlavách obě. Tím pádem jedna rozumí občasným stavům té druhé, jsme k sobě tolerantní a chápeme se na úrovni, na jaké by nás člověk bez nějakých psychických problémů chápat nikdy nemohl.
Poznaly jsme se na internetu, konkrétně na twitteru. Je zajímavé, jak se dva lidi poznají úplnou náhodou a pak zjistí, že jsou pro sebe navzájem tím nejlepším řešením.
Všechny problémy si umíme vyřešit pomocí neomezené otevřenosti a upřímnosti, což je v případě dvou psychicky indisponovaných lidí asi jediný způsob, jak vztah udržet.
Ale porucha neporucha, moje přítelkyně je tím nejskvělejším, co se mi mohlo stát. Zlepšuje mi život a motivuje mě být každý den o kousíček lepším člověkem, a o to ve vztazích, v jakýchkoliv vztazích jde.

Nerada o vztazích přemýšlím tím romantickým způsobem, jako "moje druhá polovina". Ne. Raději se na vztahy dívám jako na dva celistvé lidi, kteří každý den dělají volbu. Volbu být spolu, existovat bok po boku. (V našem případě většinou písmenko po písmenku, protože máme vztah na dálku.)
A možná, že je to nakonec stejně ta nejromantičtější varianta.

Den 5: Napsala jsi někdy dopis na rozloučenou?

12. ledna 2017 v 6:39 | The Bell Jar Girl
Přímo dopis na rozloučenou jsem nikdy nepsala, nebyl na to prostor, ani čas.
Spíš jsem volala o pomoc s využitím tvorby, která mi vždy byla terapeutickou metodou a svým způsobem upozorňovala na to, že je se mnou něco špatně. Teď častěji píšu, dříve jsem i hodně kreslila a malovala. Ne, že bych to uměla, ale něco ve mně potřebovalo ven, a dalo se to vyjádřit jen pomocí barev, ne slov.
Teoreticky vzato jsou ty obrázky tím nejbližším, co jsem kdy vytvořila k dopisu na rozloučenou.
Víc tady nemám co dodat, tak se aspoň o pár z nich podělím.



Den 4: Pokusila ses někdy o sebevraždu?

11. ledna 2017 v 10:08 | The Bell Jar Girl
Ano, pokusila.
Nerada bych toto téma otevírala úplně do detailů, ale ty pokusy byly dva, jak těm bystřejším mohlo dojít z některých mých básní, kde se k tomuto tématu vracím vcelku pravidelně. Jak už jsem zmínila v předchozím článku, sebedestrukce byla mou láskou. Systematicky jsem se ničila a zabíjela mnoho let, ale doopravdy to skončit jsem chtěla jen jednou. Ten druhý pokus byl více méně v afektu a z protestu, a tak úplně ho nepočítám.
Sebevražedné myšlenky, ale naštěstí ne tendence se mi vracejí nejčastěji s depresemi.
Celý život jako bych věděla, že můj život jednou skončí tak a tehdy, jak si já sama určím. Je to asi trochu morbidní, ale mám vysněno, že až přijde čas, skočím odněkud ze skály. Ráda vyzývám možnou smrt na duely. Ráda lezu na vysoká místa, i přes strach, že spadnu (protože spadnout nechci), ale vím, že můžu. A pokaždé, když nespadnu, cítím se nejvíc živá. A cítím, že je to tak správně.
Ano, asi jsem trochu psychopat.
Ale uvědomuji si, že jsem mladá, mám plno důvodů proč žít, a rozhodně se zabíjet nechci.
Bohužel, s mými diagnózami existuje vysoká pravděpodobnost, že to tak skončí, a možná i proto už to mám tak do detailů rozplánované.
Člověk by měl být připraven na všechno.

Den 3: Sebepoškozuješ se? Pokud ano, jak?

10. ledna 2017 v 7:47 | The Bell Jar Girl
Už tři roky a zhruba 7 měsíců jsem od sebepoškozování čistá.
Řezala jsem do sebe přibližně 11 let. Zjizvenou mám celou pravou ruku, ze všech stran. Je to svým způsobem závislost jako každá jiná.
Začalo to, když mi bylo 11, škrábala jsem se a bodala zicherkou do dlaně. Tehdy to bylo ještě celkem nevinné a nepravidelné, ale od třinácti jsem už se začala pravidelně řezat. Už nevím, co jsem tenkrát používala, jestli nějakou jehlu, nebo nože, těžko říct. Každopádně na to přišli celkem brzo, chodila jsem na neurologii a tam, když jsem se musela vysvléknout, se na to přišlo. Byla jsem poslána k psycholožce (upozorňuji, že pro dospělé,) která s tím neudělala vůbec nic, jen mi udělala test, jestli u mě nedochází ke snížení intelektu. Tedy jestli nejsem úplný kretén, když do sebe ve třinácti řežu.
Čas šel dál a já to dělala pořád. Byl to pro mě nějaký egoobranný mechanismus, kdy jsem se se vším negativním ve svém životě vypořádávala pomocí toho, že jsem se řízla. Časem jsem přešla na žiletky a rány byly čím dál častější a čím dál hlubší.
Netušila jsem, jak přestat, ani jsem si nemyslela, že bych to kdy mohla dokázat. Sebedestrukce pro mě byla největší láskou, jakákoliv.

Až když jsem nastoupila na léčbu (z úplně jiných důvodů), v roce 2013, přestala jsem. Nepamatuji si, kdy jsem do sebe řízla poprvé, ale pamatuji si, kdy to bylo naposledy.
Tenkrát mě dostala bezmoc ze situace, ve které mi nikdo nevěřil a já neměla jak dokázat, že mluvím pravdu. Ve velké skupině lidí. Ten nátlak jsem nesnesla a zase jsem to udělala. Kosmetickým zrcátkem, které jsem rozbila o zem.
Od té doby jsem čistá.
Sebedestrukce už neovládá můj život, žiletky letěly do koše, stejně jako celá má minulost. Krom těc
h jizev, které už nikdy nezmizí. Zůstanou jako připomínka na časy, které se, doufám, nikdy nevrátí.

Den 2: Proč naposledy skončilo některé tvé přátelství?

9. ledna 2017 v 18:29 | The Bell Jar Girl
...Protože si neumím hledat normální kamarády. Vážně.
Měla jsem výbornou kamarádku ze školy, spolužačku. Celý třeťák jsme jen chodily kolem sebe, a až ve čtvrťáku jsme se začaly nějak víc bavit. Tenkrát se mi stala taková nemilá věc, a to, že jsem se do ní omylem zamilovala. A ačkoliv jsem věděla, že z toho nikdy nic nebude, vážila jsem si jí jako člověka a považovala ji za jednu z nejlepších přátel.

Tak jsme se spolu protloukaly celým maturitním ročníkem, maturovaly jsme spolu a naše kamarádství se zdálo být pevnější a silnější s každým dalším dnem. Plánovaly jsme jít spolu na vysokou, o prázdninách do Paříže, pak spolu bydlet, a takové ty běžné věci, co si dobří přátelé plánují.
Ale jak už to v mém životě bývá, žádný plán nevyjde úplně podle mých představ.

Měly jsme krátce po maturitě, když jsme se šly opít do naší oblíbené hospody. A v té opilosti mě ta kamarádka políbila, s tím, že je do mě zamilovaná už delší dobu. Nečekala jsem to, ale řekla jsem, že já do ní taky.
Daly jsme se dohromady jako pár.
Náš vztah trval celých 10 hodin.
Kvůli toho, že ji nevzali na vysokou, rozhodla se odcestovat do Anglie jako au-pair. Za týden od tohoto incidentu.
Nenapadlo mě nic lepšího, než odjet jako au-pair za ní, protože tam měla problémy, cítila se sama, a hned po zápisu na mou vysokou školu, kam mě přijali, jsem věděla, že toto studovat nechci. Našla jsem si v Anglii super rodinu a říkala jsem si, jak je fajn, když budu mít aspoň někoho koho znám, s kým chodit ven.
Tak se však nestalo.
Tato kamarádka se na mě vykašlala a nesetkaly jsme se ani jednou. Začala mě ignorovat i přes problémy, kterými jsem si v cizím prostředí procházela já sama. Měla jsem úzkosti, deprese, z toho že nikoho neznám, že jsem daleko od rodiny a od přátel.

Zamilovanost, důvěra a přátelství zmizely zhruba v jeden moment. Pak mi sice ještě psala, o několik měsíců později, se zájmem obnovit naše přátelství, ale už by to nebylo ono. Myslím, že neumím odpouštět.
Je to zlé?
Nevím.
Některé věci se prostě možná odpustit nedají.

Den 1: Kdy naposledy jsi byla opravdu vzteklá? Kvůli čemu?

8. ledna 2017 v 19:45 | The Bell Jar Girl
Naposledy mě opravdu vytočila bývalá kamarádka, říkejme jí třeba M., od které jsem čekala opravdu hodně věcí, ale ne, že by se na mě vykašlala třikrát po sobě. Ano. Opakovaně.
Možná jsem hloupá, že jsem ji nechala to udělat.
Stalo se vlastně jen to, že jsme se domluvily na nějaký určitý čas a místo, a M. bez jakéhokoliv ohlášení nedorazila.
Poprvé jsem byla zklamaná.
Podruhé naštvaná.
Potřetí už vytočená doběla, s tím, že už s ní nechci mít nic společného.
Trochu mě mé zkušenosti s lidmi demotivují od toho, hledat si nové kamarády. Takových zkušeností mám totiž požehnaně.
Ono by se vůbec nic nestalo, kdyby M. zvedla telefon a napsala jednu SMS o tom, že se nedostaví. Nepotřebovala bych snad ani důvod, nemám přehnané nároky.
Tím, že se tak nestalo skončilo jedno přátelství. Asi ne tak důležité a asi ne moc skutečné.
Ale zamrzí to, zabolí to, a člověk chtě nechtě skončí naštvaný. Asi je to pochopitelné a asi to není úplně "hraniční" příklad vzteku, tohle by nejspíš vytočilo úplně každého.
Hraniční vztek je trochu jiný, než normální vztek.
Doslova si pak přeju, aby ten člověk přestal existovat/zemřel krutou a bolestivou smrtí/visel za koule v průvanu, záleží na závažnosti toho, co mi provedl.
Toto, ač není úplně ten typ, bylo to rozhodně naposledy, kdy jsem byla opravdu vzteklá.

Projekt

30. listopadu 2016 v 8:52 | The Bell Jar Girl
Omlouvám se případným pravidelným návštěvníkům blogu za momentální neaktivitu.
Jsem plně pohlcena projektem, na kterém dělám. Píšu svou autobiografii, kterou jsem dříve psala (a nedokončila) prozaicky, ale nyní ji zkouším v poetické formě.
Nejsem si jistá, zda to budu zveřejňovat nebo ne, ale určitě jsem na blog nezapomněla a budu přispívat (až přestanu plodit 5 a více básní denně do výše zmíněného projektu.) :D
Rozhodně se ještě pokusím napsat něco na téma týdne.

Motivace

23. listopadu 2016 v 12:09
Dochází mi motivace a nápady k tomu něco psát. Snažím se vytrvat, ale je to čím dál náročnější. Každý den je pro mě těžší a těžší něco napsat a mám strach, že mé předchozí kreativní týdny byly způsobeny jen práškama a depresivní epizodou. Mám strach, že to pomalu mizí.
Co když nejsem schopna psát normálně? Budu už vždycky potřebovat nebýt normální, abych měla nápady a uměla hledat ta správná slova? Řadit je za sebou? Je deprese fakt hodně vysokou daní za mou kreativitu?
Vypadá to tak. Odpovídalo by to.
Ale zkouším to nevzdávat. Každý den napsat něco, i kdyby jen natolik nepovedeného jako včera, nebo článek jako dnešní, nebo jen jeden blbý verš něčeho, co nikdy nedopíšu. Zkouším vydržet a zkouším tak nějak...cítit slova.
Ale ta schopnost se prostě vytrácí.
Mrzí mě to víc, než by asi mělo.

Každý den se rodím
a zase zanikám.
Je tomu tak od pradávna,
od dob, kdy jsem tančívala
po nocích
na bílých čarách
uprostřed cest
a zpívala písně
svobody.
Tenkrát jsem věděla vše.

Asi se už však nikdy nedozvím,
proč mám větší strach ze svých zrození
než ze zániků.

...A tančit jsem přestala už dávno.

Autorský blok

17. listopadu 2016 v 9:53
Když se pokouším psát, ale nejde to. :D

Psychoterapie

12. listopadu 2016 v 9:24
Dochází mi, že psychoterapie asi opravdu funguje.
Ne, že bych byla skeptická ohledně psychologie, to vůbec ne, jen...chodila jsem na terapie už dřív a vždy to bylo divné, neosobní, bavila jsem se se svými psychology o tom co doma, jak to jde, jaký jsem měla den, kdo je můj oblíbený člen rodiny a takové věci.
Teď mám terapii trochu osobnější, možná je to i tím, že jsem se do ní pustila ze své vlastní vůle a ne
z příkazu vedení (čti: mojí matky).
Asi proto mám i pocit, že to funguje. Snažím se na sobě pracovat. Nebo je to možná tím, že konečně mám dobrou terapeutku, netuším.
Tu největší práci ale člověk stejně odvádí sám na sobě, mimo sezení.
Dnes mi například došlo, že nemůžu za to, že jsem narušená a pro spoustu lidí divná.
Není to moje vina.
A přitom ještě včera byla. Celý život to byla moje vina.
Občas nás rodiče zkazí. Zcela nechtěně. Naprogramují v nás určité aspekty osobnosti, které nejsou tak úplně žádoucí, naučí nás reagovat tak, jak by se reagovat nemělo a spouštěče těchto situací v nás zůstávají, nicméně pocházejí z raného dětství.
Moje matka do mě naprogramovala, že když mi někdo odsekne, tak se v hlavě zablokuju a přeberu si to tak, že mě ten člověk nemá rád.
Můj otec do mě naprogramoval pocit, že nikdy pro nikoho nejsem dost dobrá. Mimo jiné.
Neříkám, že to udělali schválně, ale mozek dítěte si věci přebírá trochu jinak, než mozek dospělého člověka. Ten kód v nás už ale zůstává, protože jsme se to tak naučili.
Zní to jako klišé, ale je pravdou, že prvním krokem k uzdravení se je uvědomění si. Odhalení těchto věcí, lepší porozumění jim, může vést k tomu, že se člověk pomalu, ale jistě, začne přeprogramovávat.
Je to asi běh na dlouhou trať, ale už po pár sezeních vidím, že se se mnou něco děje.
A nejdříve mě to děsilo, protože jsem nechtěla, aby mi někdo sahal na moje poruchy. Zní to hrozně,
ale měla jsem strach, kdo budu, když nebudu lehce vyšinutá, což jsem celý život.
Došlo mi, že vyšinutá budu i dál, jen už třeba ne tolik, aby si toho všímalo okolí.
Naučit se ovládat své slabší stránky je přece důležité i pro lidi, kteří žádný problém nemají.


ManiodeprASSe

8. listopadu 2016 v 17:40
Mám trochu problém s kreativitou.
Před lety jsem psala a malovala a tvořila vše, co mě napadlo. A většinou to dopadlo i dost dobře.
A mám silné podezření, že k tomu, aby to tak bylo i teď by stačilo vysadit prášky. Což neudělám.
Před týdnem mě doktorka lehce vyvedla z míry tím, že ač to už tři roky nevypadalo, tak mám podělanou maniodepresivní psychózu. A že je dobře, že se to může těma práškama podchytit tak brzy, protože se mi to aspoň nerozjede tak, jako kdysi.
Jasné, je príma, že to můžeme podchytit práškama. Změňte mi mozek ve vězení, ze kterého se prostě nedá ven. Proč ne?
Je to právě to vězení, které mi teď brání v tvorbě. A to jsou teprve slabší léky, které bude potřeba zvyšovat. Je špatně, že chci, aby mi tolerance stoupala tak rychle, abych si dala aspoň jeden slabší manický stav, aspoň tak týden, ve kterém bych mohla tvořit a mít nápady a energii na jejich realizaci?
Zním jako blázen a ty prášky evidentně fakt potřebuju.

Socializace

7. listopadu 2016 v 16:54
Přemýšlím o socializaci.
Jsem jedním z těch lidí, kteří se, pokud to jde, vyhýbají sociálnímu kontaktu za každou cenu. Většinou.
Všechny své kamarády bych dokázala spočítat na prstech jedné ruky. A podstatná většina z nich ani nejsou moc dobří kamarádi.
Ale z nějakého důvodu tu socializaci potřebuji, i když ji nesnáším. Chodím ven s lidmi, které ani nemám moc ráda, protože ti, které ráda mám žijí moc daleko. A tak trávím čas s těmi, kteří mi lžou, několikrát mi vrazili kudlu do zad, nebo těmi, kteří mají neustálou potřebu srovnávat svůj život s tím mým a ujišťovat mne, že ten jejich je lepší.
Tohle není zase až taková stížnost, jako zamyšlení.
Dělám to dobrovolně, ale netuším proč.
Když je od sebe odříznu, budu už úplně sama, ale...
Možná to za to nakonec i stojí, nebo ne?
 
 

Reklama