Cesta domů

22. února 2017 v 9:53 | The Bell Jar Girl |  Deník
Chtěla jsem napsat článek o tom, jak to chodí na takovém psychiatrickém lůžkovém oddělení, na kterém jsem se ocitla před čtrnácti dny. Chtěla jsem psát o tom, jaké zážitky jsem získala, chtěla jsem psát o lidech, které jsem poznala.
Ale dnes jsem šla domů.
A od cesty domů z psychiatrického oddělení byste očekávali snad vše, krom všednosti.
A přesně o té všednosti chci psát.
Jak řekla moje dobrá, imaginární kamarádka Sylvie: "Everything in life is writable about, if you have the outgoing guts to do it and the imagination to improvise."

Nebude to krátký článek. Bude delší. Možná i nudný. Neumím psát články, bohužel. Ale krátké články se píšou moc jednoduše (i proto píšu básně, ne prózu), ale mám ráda výzvy.

----

"Twenty-five years and my life is still
Trying to get up that great big hill of hope
For a destination"

Slova této písně, "What's Up?" od 4 Non Blondes mi zazněly ve sluchátkách, když se otevřely dveře psychiatrického oddělení. A musela jsem se nad tou trefností pousmát. Vždycky chodím se sluchátkama na uších, je to pro mě vytržení z reality, kdy čas ubíhá rychleji, jinak, nebo aspoň trochu pozměněně.
S těžkým batohem na zádech jsem se vydala směrem na tramvajovou zastávku, a svět byl přesně tak trochu pozměněný, jako obvykle. Nedotýkal se mě.
Na zastávce bylo tolik lidí, že jsem se musela postavit opodál, abych s batohem nepřekážela mladé ženě s kočárkem, která se dívala na tabuli, v kolik že vlastně jede tramvaj, ani lidem proudícím přes přechod, tam a zpátky. A přesně v tom momentě jsem začala vnímat krom světa pozměněného hudbou i všednost. Sundala jsem si sluchátka.
Ruch ulice asi není něco, nad čím se běžně člověk pozastaví, ale v ten moment mě šokoval. Zkoušeli jste někdy slyšet, plně vnímat každý zvuk, mezitím co stojíte uprostřed rušného, všedního dne, najednou?
Auta, hlasy lidí, smích, otevírání dveří, tramvaje, autobusy, ptáky, kroky, kolečka kočárku té mladé ženy, stojící kousek od vás?
Vše se to slévá v jeden celek, v jeden velký ruch. Není možné vnímat vše najednou, odděleně.
Drkotání přijíždějící tramvaje mě vytrhlo ze zamyšlení a musela jsem nastoupit. Znovu jsem si nasadila sluchátka a ruch okolo se vypnul s doznívajícími tóny písničky "What's Up?"
Když jsem vystoupila na své cílové stanici, slovo "všednost" ve mně rezonovalo s ještě větší intenzitou. Tentokrát jsem se nevěnovala zvukům, ale obrazům. Vůním. Tomu, jak kladu jednu nohu před druhou, zcela automaticky.
Zajímalo mě, jaký je asi životní příběh toho pána, který právě vstupuje do pekárny. Té staré paní, která čeká na přechodu pro chodce, mezitím co já přebíhám, protože i když je červená, nejede žádné auto. Proběhla jsem kolem ní jen tak a vzpomněla jsem si, že žijeme bezvýhradně své životy, ze sedmi miliard lidí jsme to jen my, kdo známe své životní příběhy, kdo vnímáme, kdo žijeme jeden jediný život, a to ten svůj. Pokud nevěříme v reinkarnaci, můžeme prohlásit, že nikdy nebudeme nikým jiným. Nezávisle na tom, jak dobře známe druhé. Je nás na světě tolik. Jsme propletenou sítí tvořící vzájemné uzly, vzájemně se křížící, ale jen v zanedbatelném množství, máme-li zůstat u nás samých. Podíváme-li se ale na celek, nedokážeme si ho představit o nic víc, než vnímat ruch ulice zároveň, a přesto odděleně.
A v ten moment jsem měla neskutečnou touhu psát. Zapsat vše, co mi proudí hlavou, všechny myšlenky, které jsem zapomněla hned po příchodu domů. Všechny slova, celé věty se vytratily a mi došlo, že inspiraci můžeme čerpat i zvenčí. Jak jinak by asi vypadal tento článek, kdybych tak mohla sedět venku, vše si zapisovat a psát o všednosti?
Rozhodně lépe.
Ale po té jedné cestě domů, po cestě z psychiatrického oddělení jsem byla opravdu převálcovaná vší tou všedností, která nás obklopuje a my máme odvahu ji zcela přehlížet.
A byla jsem šťastná.
Se zaklapnutím domovních dveří se vytratily i poslední zbytky mých nápadů na to, jak tento článek formulovat. Zůstaly jen dvě věci: chuť psát, a chuť žít, všednost nevšednost.

A tak píšu a...žiju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 22. února 2017 v 10:15 | Reagovat

Není to nudné, je to krásně napsané.
No, já mám taky neustále sluchátka v uších, mám to tak jak ty.
No já si vzpomínám když sem byla dobrovolně v krizovém centru ubytovaná, když jsem s tam odcházela tak to bylo pro mě podivné, smutné ale tak nějak sem se cítila jako nový člověk.
A doufám že ti bude dobře :)

2 thebelljargirl thebelljargirl | 22. února 2017 v 16:41 | Reagovat

[1]: děkuju moc :)

3 Siginitou Siginitou | Web | 23. února 2017 v 15:52 | Reagovat

[2]: Není zač, však je to pravda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama