Únor 2017

Téma týdne - Před usnutím (N.42)

27. února 2017 v 17:26 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Uleháš ke spánku tak, jako každou noc.
Zavři si oči - není na tom nic těžkého.
Vyzkoušej to!

Pojď dítě, pojď,
Neměj strach.
Nech se ukolébat v mé náruči k snění.

Slyšíš mě?
Jsem kamarád!
(Tvůj kat)

Který dožene tě k zešílení.
Jsem věčný.
Pojď, pojď si povídat.

Máme na to spoustu času.
Drtí tě tíha tmy?
Vždyť v ní nežiješ jen noci, ale také dny.

Pamatuješ, ty zla, co rozechvívají tvé tělo, mysl
Strachem i po letech?
Má to ještě smysl?

A hleď, tu přichází obrazy
Tebe, mě, nás,
Tvé vlastní zkázy.
Nákazy duše.

---
Po dlouhých hodinách otvíráš oči,
Zaháníš tu otravnou noční můru.
S povzdechem umlčíš hlas svého svědomí -
Přála by sis spát a ne být pořád vzhůru.

N.41 (Zombie)

26. února 2017 v 8:12 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Je to výstřelek času,
Aprílový vtip,
V pětadvacáté noční můře žít zase další rok.

Už nepotřebuji peníze
Ani líčidla, jako ostatní ženy-
Nepotřebuji se blýskat.

Jen přežvykovat své každodenní rutiny,
Ráno a večer naservírovanou porci syrového masa,
"Dvakrát denně a budete fit!"

Podívejte se na mě,
Jak už nemám kůži,
Nepotřebuji pít,

Dýchat, žít.
Slyšíte? Poslouchejte!
Zvuk ticha v mé hrudi.

Zůstaly jen oči,
Vyplňující otvory do mé lebky,
Pozorují vše kolem, vše, co zůstalo živé.

Zůstal nos, ústa,
Nic, co by za to stálo.
Pár rukou a nohou.

Můj výkřik zazní napříč generacemi,
Ke všem, kteří za to mohou.

N.40 (Smlouva)

25. února 2017 v 7:09 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Splátkou za svobodu jsem vězněm tak nestálým,
Jako je život sám.
Mám plné ruce naděje - ve své lásce, naivitě, mládí
Se otevírám všemu, co svádí --

Proto osud můj byl sepsán rukou toho nečlověka,
Který přišel brzy, brzy zrána
Na jeho pergamenu jsem krví podepsána.

Skrze mé prsty promlouvá snad už jen o něm samém
Zabydlel se v kořenech mé mysli
Je jeho chrámem.

Až to jednou vzdám, však --
Jen s jeho svolením,
Se zděšením budou křičet mé jméno
Až najdou nehybné, vychladlé tělo.

Tu smlouvu už nikdy nic nepřeruší.
Má mou duši v hrsti, tiskne ji v dlani jak
Dítě svou první hračku.

Splátkou za svobodu jsem vězněm tak nestálým,
Jako život sám.
Mám plné ruce poezie, však s i bez ní
Umírám.

N.39 (Můra)

23. února 2017 v 18:34 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Jsi můrou, která,
Zůstává polapená,
V pouličním světle.

Když narážíš, tak tvrdě.
Stejně zmateně.
Dýcháš zmámeně,
Ztrácíš kontrolu nad svými činy,

Křídly.
Která bolí, pálí.
Kolem jsou mrtvoly tvých druhů,
Jen létáš v kruhu.

Pachuť kovu na jazyku
Neodchází
Už ti asi schází vzduch.
Bez povyku
Svoji pýchu
Polykáš.

Zalykáš se
Vlastním žárem.
Konec všem příkořím.
Láskou ke světlu.
Uhoříš.

(Přitom v temnotě bys žila dál.)


N.38 (Nestojí mi za název II.)

22. února 2017 v 16:42 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Blednu v záři tvého života.
Vrháš stín na život můj.
Stůj co stůj vyženu ze sebe tvé stopy.

Dusí mě.
Kloužeme si mezi prsty,
Tak nějak vzájemně.

Jemně tě od sebe odsouvám
Utíkám před tebou,
Však
V den zúčtování nikdo a nic nezabrání
Tvému pádu.

Ten den přijde.
Pozbudeš vše, pozbudeš mě,
Své já já nikdy neztratím
Už nikdy
Nikdy ne pro tebe.

Ne znovu,
Nevrátím se na žádnou z tvých cest
Pár gest nic nespraví
Jsme si cizí
Nestálí.

V kolizi
Dvě rovnoběžné linie
Sobě cizí

V mé pravdě i ve tvé lži
V jednom životě
V jednom dni
Kašlu na tebe
Už nevím kdo jsi.

Bledneš v záři mého života,
Vypařuješ se, tak trochu chladně.
Ty zmetku, jsi na dně.

Cesta domů

22. února 2017 v 9:53 | The Bell Jar Girl |  Deník
Chtěla jsem napsat článek o tom, jak to chodí na takovém psychiatrickém lůžkovém oddělení, na kterém jsem se ocitla před čtrnácti dny. Chtěla jsem psát o tom, jaké zážitky jsem získala, chtěla jsem psát o lidech, které jsem poznala.
Ale dnes jsem šla domů.
A od cesty domů z psychiatrického oddělení byste očekávali snad vše, krom všednosti.
A přesně o té všednosti chci psát.
Jak řekla moje dobrá, imaginární kamarádka Sylvie: "Everything in life is writable about, if you have the outgoing guts to do it and the imagination to improvise."

Nebude to krátký článek. Bude delší. Možná i nudný. Neumím psát články, bohužel. Ale krátké články se píšou moc jednoduše (i proto píšu básně, ne prózu), ale mám ráda výzvy.

----

"Twenty-five years and my life is still
Trying to get up that great big hill of hope
For a destination"

Slova této písně, "What's Up?" od 4 Non Blondes mi zazněly ve sluchátkách, když se otevřely dveře psychiatrického oddělení. A musela jsem se nad tou trefností pousmát. Vždycky chodím se sluchátkama na uších, je to pro mě vytržení z reality, kdy čas ubíhá rychleji, jinak, nebo aspoň trochu pozměněně.
S těžkým batohem na zádech jsem se vydala směrem na tramvajovou zastávku, a svět byl přesně tak trochu pozměněný, jako obvykle. Nedotýkal se mě.
Na zastávce bylo tolik lidí, že jsem se musela postavit opodál, abych s batohem nepřekážela mladé ženě s kočárkem, která se dívala na tabuli, v kolik že vlastně jede tramvaj, ani lidem proudícím přes přechod, tam a zpátky. A přesně v tom momentě jsem začala vnímat krom světa pozměněného hudbou i všednost. Sundala jsem si sluchátka.
Ruch ulice asi není něco, nad čím se běžně člověk pozastaví, ale v ten moment mě šokoval. Zkoušeli jste někdy slyšet, plně vnímat každý zvuk, mezitím co stojíte uprostřed rušného, všedního dne, najednou?
Auta, hlasy lidí, smích, otevírání dveří, tramvaje, autobusy, ptáky, kroky, kolečka kočárku té mladé ženy, stojící kousek od vás?
Vše se to slévá v jeden celek, v jeden velký ruch. Není možné vnímat vše najednou, odděleně.
Drkotání přijíždějící tramvaje mě vytrhlo ze zamyšlení a musela jsem nastoupit. Znovu jsem si nasadila sluchátka a ruch okolo se vypnul s doznívajícími tóny písničky "What's Up?"
Když jsem vystoupila na své cílové stanici, slovo "všednost" ve mně rezonovalo s ještě větší intenzitou. Tentokrát jsem se nevěnovala zvukům, ale obrazům. Vůním. Tomu, jak kladu jednu nohu před druhou, zcela automaticky.
Zajímalo mě, jaký je asi životní příběh toho pána, který právě vstupuje do pekárny. Té staré paní, která čeká na přechodu pro chodce, mezitím co já přebíhám, protože i když je červená, nejede žádné auto. Proběhla jsem kolem ní jen tak a vzpomněla jsem si, že žijeme bezvýhradně své životy, ze sedmi miliard lidí jsme to jen my, kdo známe své životní příběhy, kdo vnímáme, kdo žijeme jeden jediný život, a to ten svůj. Pokud nevěříme v reinkarnaci, můžeme prohlásit, že nikdy nebudeme nikým jiným. Nezávisle na tom, jak dobře známe druhé. Je nás na světě tolik. Jsme propletenou sítí tvořící vzájemné uzly, vzájemně se křížící, ale jen v zanedbatelném množství, máme-li zůstat u nás samých. Podíváme-li se ale na celek, nedokážeme si ho představit o nic víc, než vnímat ruch ulice zároveň, a přesto odděleně.
A v ten moment jsem měla neskutečnou touhu psát. Zapsat vše, co mi proudí hlavou, všechny myšlenky, které jsem zapomněla hned po příchodu domů. Všechny slova, celé věty se vytratily a mi došlo, že inspiraci můžeme čerpat i zvenčí. Jak jinak by asi vypadal tento článek, kdybych tak mohla sedět venku, vše si zapisovat a psát o všednosti?
Rozhodně lépe.
Ale po té jedné cestě domů, po cestě z psychiatrického oddělení jsem byla opravdu převálcovaná vší tou všedností, která nás obklopuje a my máme odvahu ji zcela přehlížet.
A byla jsem šťastná.
Se zaklapnutím domovních dveří se vytratily i poslední zbytky mých nápadů na to, jak tento článek formulovat. Zůstaly jen dvě věci: chuť psát, a chuť žít, všednost nevšednost.

A tak píšu a...žiju.

N.37

19. února 2017 v 20:54 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
I po letech zůstávám věrná osudu.
Osvobodím se z okovů, které mě poutají k mému tělu.
Z nočních děsů se deru na povrch
Konečně probuzená.

Oči dokořán, kolem jen les, pusto a tma.
Už se blížím.

Už skoro nedýchám.
Našla jsem místo které,
Mi předurčené bylo k pádu, k letu.

Řeknu sbohem světu, roztáhnu ruce a volně padám.
Na kolena.
Vyčerpáním, únavou.
Však nová síla, nová hrdost,
Plní mě odvahou.

Zamilovaná do vlastní smrtelnosti
Vstávám z popela,
Padla jsem, shořela a povstala silnější.

Roztáhnu křídla.
Nespěchám.
S volností
Odlétám.

N.36 (Psychiatrická zahrada)

19. února 2017 v 10:21 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Hned za oknem
Do ZOO šílenství,
Koukni, jak šeď života proskakuje zdí skrz beton,
Vsakuje do tebe.

Toužení zdá se vřelým rozptýlením.
Tak barevným, oproti soužení,
Vytí na měsíc ve dne, v noci.

Ztrácení se v něm, utápění, kráčení.
Hledáš významy, hraješ si se slovy.

Však pokoj nenacházíš, scházíš se se sebou,
Ve vlastní prázdnotě, jediné jistotě.

Zvířata kolem opouštějí tento mikrosvět,
Chladnou,
Jejich bledá, mrtvá těla,
Tě zcela obklopují.

Pronikáš hlouběji.
A i přes to v nich nacházíš spásu.
Nacházíš v nich naději.


N.35 (Transformace)

18. února 2017 v 16:32 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
V bílé, nemocniční posteli
Ležím jako kámen.
Snad jsem zrůda z povolání. Je to sen?

Jen tak hledám správná slova.
Už nikdo a nic nezabrání
Mému odhodlání k rozkladu.

V tento den bych dala vše,
Vše a ještě víc,
Za špetku svobody.

Za místo klidu v mrknutí oka,
Namísto písku, který tu po mně zůstane,
Až mě rozkřápne tíha naplněného času.

Nečekám spásu. Toužím po vlastní krvi,
Rozmlouvám si konec, začátek.
Běžím nazpátek do časů světa,

Které mi kdosi, snad Ďábel sám, vzal.
Do oslnivého světla, známosti, radosti, pokory.
Osudu navzdory,
Stejně žiju dál.

Nesmrtelná, nedotknutelná.
Však přece s pozměněnou duší,
Nabývám
Jiné formy.
Tu kámen, tu písek, tu prach.

Odplouvám se světlem končícího dne.

Nic se pro mě nemění.
I nadále jsem uložena v té bílé,
Nemocniční posteli.

N.34 (O lidství)

16. února 2017 v 16:39 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Zakleslí v jeden tvar
Nic než zmar už nečekej.

Stala ses člověkem,
Pro těch pár zrůd okolo.
Matou tě k nepoznání.

Znenadání jsme rozerváni
Mezi peklo a zem.
Jsi téměř jedna z nich.

S vděkem príjimáš bolest,
Zatínáš dlaň v pěst a ta krvácí.
Skrze rány do tvé duše,
Která se nevrací.

Ztrácíš sílu, víru,
V Ďábla, v Boha,
Nic by z tebe neměli,
Ach, příteli,
Oba již dávno zemřeli.

Tak vepiš se do řádků jednoho listu
A vnímej dál jak plyne čas.
Ve mně, v Tobě, v nás.

Zakleslí v jeden tvar
Nic než zmar nečekej.
Už stejně nejsi člověkem.