Leden 2017

Den 13: Jsi perfekcionista?

22. ledna 2017 v 18:46 | The Bell Jar Girl |  Deník
Ne. Jsem chaotik, flegmatik, a všechno je mi více méně jedno. Jak správně poukázala moje přítelkyně, když jsme se o tomto bavily, to jediné v čem jsem trochu perfekcionista je psaní básní. V jiných aspektech mého života se perfekcionismus nevyskytuje vůbec.
Mimo jiné jsem strašný bordelář. Když říkám, že jsem bordelář, myslím tím, že se oblíkám tím stylem, že po ránu otevřu skříň a obléknu si to, co mi spadne na hlavu jako první.
Jsem zvyklá pracovat chaoticky a v chaosu, jsem zvyklá rozdělat sto padesát věcí a nedodělat ani jednu a jsem zvyklá je po sobě ani nekontrolovat.


Takže ne, perfekcionismus se mě nijak netýká.

Den 12: Jaký máš vztah se svou rodinou?

21. ledna 2017 v 18:25 | The Bell Jar Girl |  Deník
Moje rodina není velká. Z mé nejbližší rodiny mám jen matku, otce a dědu.
S mámou mám výborný vztah, jsme jako nejlepší kamarádky, se vším se jí mohu svěřit a to i po tom, co jsem za zvěrstva páchala v minulosti. S mámou jsem vyrůstala a žiju s ní dodnes. Naši se rozvedli když jsem byla ještě tak malá, že si to nepamatuju a nemyslím, že mě to nějak poznamenalo. Mamka se mi věnovala hodně, věnovala mi všechen svůj čas a jsem jí za to strašně vděčná.
S tátou mám zvláštní vztah, vídáme se málo, a i když ho mám ráda, nikdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli má i on rád mě.
Děda je můj velký vzor. Inteligentní, velmi inteligentní člověk, který si svůj intelekt zachoval i ve vysokém věku a já ho za to nekonečně obdivuji. Pomáhal mě vychovávat a když jsem byla malá, hlídal mě, když máma nemohla. Naučil mě tenkrát spoustu užitečných věcí, jako třeba hrát šachy, nebo plno sprostých říkanek. Oboje si pamatuji dodnes.
Svou rodinu mám ráda a vztahy máme dobré, i přes moje poruchy. Ty v mých rodinných vztazích nehrají žádnou roli.

N.30 (Bipolární III.)

20. ledna 2017 v 21:54 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Vidím tě létat ve vlastním šílenství.
Ne, není to sen,
Zavři oči.

Blázen, co skáče z bláta do louže.
Nespí.
Nikdy už nezastaví,

Rychlostí světla pluje,
Ve vlastních myšlenkách.

Jsem s tebou,
jsem ten přízrak který
Zbavuje tě utrpení.

Jednoho dne se však nedožiji.
Pomalu se stávám tebou.
Vzlétáš v euforii,

Pohlcuji tvou mysl.
Tělo, duši.
Řetěz, který nikdo nepřeruší?

Hledáš smysl v tom, že
Zase jednou přijde Ona
Zničí nás obě
Ve svém malém hrobě,
Tam zůstaň, maličká.
A skryj se před ní.

Však měj stále na mysli,
Že ta jediná stvůra ve tvém pokoji,
S níž sdílíš své dny,
Není Ona
A nejsem já.

Jsi to ty.

Den 11: Existuje něco, co tě drží při zemi?

17. ledna 2017 v 17:46 | The Bell Jar Girl |  Deník
V současné době asi tři věci: Moje holka, moje mamka a terapie.
Tyto tři věci mě dost drží od toho, abych dělala nezodpovědné kraviny, a naopak mě podporují v tom, abych se léčila, našla v sobě aspoň jakýsi zbývající kousek toho, co by mohlo připomínat zodpovědnost a celkově se k sobě chovala aspoň tak nějak s respektem.
V poslední době na sobě cítím lehčí manické stavy, pravděpodobně způsobené navýšením dávky antidepresiv. V této době potřebuji něco, co mě drží při zemi víc, než obvykle, takže ty tři věci mi pomáhají vcelku dost.
Moje holka protože s ní vždy můžu vše probrat, můžu k ní být zcela otevřená a vím, že mě nebude soudit. Když dostanu blbý nápad, vím, že mi to řekne a nesouhlasně mi zamlaská do telefonu.
Moje mamka protože jí dlužím hodně a nechci jí způsobovat zbytečně další starosti. Toho jsme si užily hodně v letech dávno minulých, které ač už se opakovat nebudou, nechci dělat žádné nezodpovědné věci, aby jí to neublížilo.
Terapie protože tam to všechno můžu vzít všechny ty malé dílky toho, co dělám, nebo co mě napadá, a pak spojit v jeden kompletní obraz, tedy mi pomáhá nahlížet na věci jinak.
No a občas, občas se u země udržím sama. Mám systém zvládání nežádoucího chování u mě samotné a ve většině případů funguje. Vymyslela jsem ho sama. Nejdřív si řeknu, proč ten blbý nápad zrealizovat nechci. Když zjistím, že ho zrealizovat fakt chci, řeknu si, proč nemůžu. Když zjistím, že můžu, řeknu si, že nesmím. A přes to už prostě nejede vlak.


Den 10: Jaké impulzivní rozhodnutí jsi udělala?

15. ledna 2017 v 7:05 | The Bell Jar Girl |  Deník
Jak už jsem zmínila zde, odjela jsem za bývalou kamarádkou do které jsem byla tak trochu zamilovaná do Anglie, dělat au-pair. Bylo to asi nejimpulzivnější rozhodnutí v mém životě. Jednoho dne jsem si založila profil na stránkách pro au-pairky a ozval se mi single tatínek s pětiletou dcerkou, jestli bych s nimi nedala skype pohovor. Souhlasila jsem a za čtrnáct dní už jsem nasedala na autobus směr Londýn.
Vyzvedli mě na autobusovém nádraží v Londýně a v tu chvíli jsem si začala říkat, co za kravinu jsem to vlastně vyvedla. Jedu k cizímu chlapovi bez peněz na zpáteční cestu, kdyby se něco pokazilo.
Naštěstí se nepokazilo vůbec nic. Přivezli mě k sobě domů, kde už čekala babička Rosie, té malé pětileté a povídali si se mnou. Ze stresu jsem se okamžitě pustila do práce, začala jsem umývat nádobí a Al, ten single tatínek nevěřil vlastním očím, jak jsem aktivní.
Prvních pár dní bylo seznamovacích, kdy mě Penny, babička Rosie učila chod domácnosti a Rosiin denní režim, na který jsem si zvykla poměrně rychle, nebylo to nic složitého a měla jsem spoustu času jen na sebe.
Našla jsem si dokonce i brigádu, úklidy v domácnostech, což mi přineslo trochu peněz navíc. Našla jsem si v okolí dvě české aupairky, se kterými jsem se spřátelila a spoustu času jsme trávily spolu.
Ale, bohužel, stýskalo se mi po domově a chtěla jsem se vrátit domů. Bylo mi smutno po mámě, po mých přátelích, po mém městě, tak jsem Alovi řekla, jestli bych mohla jet dřív. Po 4 měsících. Nadšený nebyl, ale byl hodný a samozřejmě mi to dovolil.
Tak jsem se vrátila domů.
Dodnes na svůj krátký pobyt v Anglii ráda vzpomínám, i když to bylo impulzivní rozhodnutí. Ale že ty nejlepší zážitky vznikají se spontánností jsem postřehla už stejně mnohem dřív.



Den 9: Máš výkyvy nálad?

14. ledna 2017 v 20:46 | The Bell Jar Girl |  Deník

Jak už jsem nakousla v předchozím článku - ano, mám.
Na několika úrovních. Mám dvě poruchy, které způsobují výkyvy nálad, dost časté a dost prudké.
Osobně to vnímám tak, že bipolarita mi ovládá hlubší náladu, stálejší. Hraniční porucha mi ovládá "mělčí" nálady, povrchové, které se střídají častěji a jsou intenzivnější.
Výkyvy nálad mají pozitivní, i negativní stránku. Jako jasné negativum vnímám především to, že nevím, v jaké náladě budu zítra, nebo za pět minut. Pozitivum na druhou stranu je, že ta špatná nálada nevydrží zas tak dlouho.
Osobně mi větší trable způsobují ty dlouhodobější, bipolární výkyvy nálad. Když přijde deprese, neodejde tak rychle jako deprese spojená s hraniční poruchou.
Nejradši mám emocionální ticho. Klid. Prázdno. Borderline prázdno. Kdy člověk nemá žádnou emoci. Na twitteru jsem dělala průzkum, ze kterého mi vyšlo, že většina lidí pořád něco cítí. To si neumím představit, emoce jsou pro mě vyčerpávající, pokaždé. Cítím je intenzivněji než ostatní, tak možná proto, ale nic na spektru mezi ničím a vším prostě cítit neumím. Že je to příznak HPO jsem zjistila (jako plno dalších příznaků), až díky své přítelkyni, která to tak má taky. Nikdy dříve mě nenapadlo, že bezporuchoví lidé se pořád nějak cítí.
Život bez výkyvů nálad si představit neumím, nikdy jsem ho totiž nezažila. A nějakým zvráceným způsobem jsem za to asi i ráda. Možná jsem díky tomu nepředvídatelný magor, ale je to něco, co ke mně patří.

Den 8: Máš nějaké další diagnózy? Pokud ano, jaké?

14. ledna 2017 v 12:20 | The Bell Jar Girl |  Deník
Ano, mám. Staronově mi byla diagnostikována bipolární porucha, nebo možná známější (pod starým názvem) maniodepresivní psychóza.
Poprvé mi na ni padlo podezření někdy před šesti lety, kdy jsem začala mít prudké výkyvy nálad. Vyhledala jsem psychiatrickou pomoc, a bylo mi řečeno, že to vypadá na bipolaritu. Tehdy mi také byla diagnostikována hraniční porucha. Brala jsem nejrůznější léky, které mi měly mé symptomy tišit, jenže moc nezabíraly. Brala jsem je tak jak se mi zachtělo, protože ze mě všechny ty antidepresiva, valproáty, stabilizátory a nevím co všechno ještě dělaly prostě zombie. Nefungovala jsem po nich, nedokázala jsem docházet do školy a byla jsem vcelku troska. Možná to mělo co dělat i s tím, že jsem v té době brala drogy.
S vysazením a vyabstinováním od drog zmizely i psychické obtíže, psychiatrička si tedy myslela, že to bylo způsobeno čistě jimi a všechny prášky mi vysadila. Spokojeně jsem žila bezpříznakově tři roky, kdy se pozvolna začaly ozývat úzkosti, deprese a jednodenní hypománie. Znovu jsem vyhledala svou starou známou psychiatričku a ta mi s politováním oznámila (tónem, jako by mi oznamovala, že mi zbývají dva týdny života), že tedy to nebylo drogama, ale opravdu jsem bipolární.
Nasadila mi opět stabilizátory nálady a antidepresiva, protože se mi rozjela depresivní epizoda, která byla silnější a delší, než jak si pamatuji z let dřívějších. Trvala zhruba čtvrt roku, teď mám podezření, že plynule a pomaličku vstupuji do epizody manické, což není taková sranda, jako jaká se může zdát. Ale nevím, nepoznám to s jistotou.
Uvidíme, co se bude dít dál, nicméně doufám, že žádnou další, třetí diagnózu už nikde nedostanu.


Den 7: Zažíváš pocity disociace? Pokud ano, jak často?

13. ledna 2017 v 21:23 | The Bell Jar Girl |  Deník
Pocity disociace zažívám od dob, kdy mi bylo asi 5 let. Myslím, že tehdy se mi poprvé spustila HPO.
Disociačních stavů je celá hromada a z toho co jsem pochopila z různých webů a diskuzí je zažívá každý jinak. Já mám nejčastěji něco, čemu říkám "zmenšené vidění".
Svět se jakoby vzdálí od mých očí a všechno je daleko, malinké, jako bych se na to dívala z pěti metrů, ne z pěti centimetrů.
Když jsem byla malá a poprvé jsem zažila tyto stavy, samozřejmě jsem se s tím svěřila mamince. Maminka jako správný rodič zpanikařila a hnala se se mnou k lékaři. Tenkrát jsem skončila asi na 13 let na neurologii, kde mi intenzivně léčili epilepsii, kterou jsem nikdy neměla. Ani jednou jsem neměla jediný epileptický záchvat, jen EEG ukázalo nějaké změny na mozku, které nedokázali rozpoznat jako cokoliv jiného, než epilepsii. Nikdo nechápal, proč jinak bych mohla vidět zmenšeně. Nebo si možná nikdo nemyslel, že by pětileté dítě mohlo mít psychickou poruchu.
Až pár měsíců zpátky jsem se svěřila své psychiatričce, která nad tím mávla rukou s tím, že podobné zážitky má polovina jejich pacientů a že se tomu říká derealizace.
Občas to zmizí i na několik měsíců, občas se mi to stává denně. Občas se k tomu přidruží i pozměnění sluchových vjemů, občas ne. Občas to trvá pár vteřin, občas půl hodiny.
Neděsí mě to, protože jsem zvyklá, ale vždy je to nepříjemný zážitek. Dodnes jsem se nenaučila jak s tím bojovat, tak to prostě jen nějak toleruju.


Den 6: Co tvůj milostný život?

13. ledna 2017 v 11:35 | The Bell Jar Girl |  Deník
V minulých vztazích jsem moc štěstí neměla. Ale můj milostný život nyní je lepší, než by jeden u člověka s hraniční poruchou mohl předpokládat. Možná je to tím, že s mou přítelkyní tu poruchu vlastníme v našich hlavách obě. Tím pádem jedna rozumí občasným stavům té druhé, jsme k sobě tolerantní a chápeme se na úrovni, na jaké by nás člověk bez nějakých psychických problémů chápat nikdy nemohl.
Poznaly jsme se na internetu, konkrétně na twitteru. Je zajímavé, jak se dva lidi poznají úplnou náhodou a pak zjistí, že jsou pro sebe navzájem tím nejlepším řešením.
Všechny problémy si umíme vyřešit pomocí neomezené otevřenosti a upřímnosti, což je v případě dvou psychicky indisponovaných lidí asi jediný způsob, jak vztah udržet.
Ale porucha neporucha, moje přítelkyně je tím nejskvělejším, co se mi mohlo stát. Zlepšuje mi život a motivuje mě být každý den o kousíček lepším člověkem, a o to ve vztazích, v jakýchkoliv vztazích jde.

Nerada o vztazích přemýšlím tím romantickým způsobem, jako "moje druhá polovina". Ne. Raději se na vztahy dívám jako na dva celistvé lidi, kteří každý den dělají volbu. Volbu být spolu, existovat bok po boku. (V našem případě většinou písmenko po písmenku, protože máme vztah na dálku.)
A možná, že je to nakonec stejně ta nejromantičtější varianta.


N.29 (Bipolární II.)

12. ledna 2017 v 18:52 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Zas vrací se mi ty časy, kdy jsem byla živá.
Od radosti.
Ta stvůra ve mně tančí, zpívá.

Beze zlosti,
Však tak lživá,
Však tak lživá.

Na chvíli nepostojí.
Nedovolí mi
Ulehnout a spát.

Je stále v pohybu
Její vinu přehlížím,
Splynou
Všechny zlé časy.
Konec všem potížím.

Jsou už pryč?
Zas se vrátí
Zůstává chaos.
Ona je vrah,
Kanibal,

Jednou za čas zabije svou druhou část
Pozře ji,
A zas vytáhne zpět.

Je tak trochu zlá.
A svět? Ten se točí dál a dál.
Stejně jako já.
Stejně jako já.