N.21 (Ledová královna)

8. prosince 2016 v 19:11 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Odrazy všech mých všedních radostí
Mají nádech zlosti.
Svět je jen směs malého, bezvýznamného ticha.

Tuším, že mi do očí vniklo pár střepů
Snad ze zrcadla ledové královny.
Nekonečné šedosti právě s tím tichem.
Směje se otravným, otravným smíchem.

V očích si ty střepy stále hledám
Vidím sto tváří a jen pár z nich jsem já.
Udělám to sama - protože prý - jak se zdá
V mém odraze se nikdo než já lépe nevyzná.

Střep za střepem pomalu vybírám,
Svírám v dlani pinzetu a tahám je ven,
Ven na světlo dne, ven, ven.

A krvavé otisky na nich se lesknou,
Když zlehka cinkají a do misky padají,
Ty ostré zvuky pokoj mi nedají.

Ten jeden, největší, snad bolí nejvíc.
I tak jej vyrvu ven,
Jsem jako kouzelník.

Nacházím stále víc a víc, a je tam vše.
A když jsem hotová,
Nezůstane vůbec nic.

Jen sto střepů a trocha krve,
Daleko více než napoprvé.
Většina ledu z vlastních žil,
Dřív nebo později roztaje.

Odrazy všech mých všedních radostí,
Měly nádech zlosti.
Svět byl jen směs malé, bezvýznamné šedosti s tichem.

A ledová královna se vzdala svého smíchu.
Rozložená na sto střepů leží,
v tom malém, bezvýznamném tichu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama