N.15

2. prosince 2016 v 8:05 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Už zase nastal ten podvečer, tak osamělý.
Tišeji než kdy dřív se přikrádá.
A lidé si jej nevšímali, lidé neviděli
Jak rychle vše kolem nich uvadá.

Doufám, že až se probudím v životě příštím
Bude to, pro změnu, lepší svět.
A snad se v něm hned na začátku neroztříštím.
Snad naučím se žít nazpaměť.

Srdce mi přeskočí jen na jeden nádech
Před osudem hlavu svou neskloním.
A zas naleznu se ve svých protikladech.
(I tu samotu od sebe odháním.)

Občas bych si přála nevnímat tak mnoho
A necítit nic - než to nic.
Však že takové štěstí potká málokoho,
Chápu s novými léty stále víc.

Tak řekněte mi, prosím, jak se žije!
Končím s předstíráním, že to vím.
Protože život je každodenní tragédie.
A ohledně světa - střízlivím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama