Prosinec 2016

Téma týdne - Kdybych se rozhodl/a jinak (N.25)

26. prosince 2016 v 7:27 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Slýcháváš občas ty ozvěny?
Jak jsou zlehka, zlehka vpouštěny
Do tvé mysli?

"Nemysli na to."
Říkali mi nesčetněkrát-
Prej že se stalo, co mělo se stát.

Srát na to.

Sama sobě kat.
A ten hlad. Ten hlad,
Co zabíjel,

Mě nabíjel,
Energií,
Přibíjel k životu.

Přede mnou a po mně,
V té tmě mě chtěl,
Dál od něj,
Strach,
Spěch,
A útěk.

Sem tam pád.
Pár zlomených srdcí.
A stále ten hlad.
Chlad.

Sto let mi trvalo,
Všimnout si,
Že život běží dál.
.
.
.
.
Celých sto let to trvalo.
Nebýt toho, svět by se trochu zpomalil.
A jinak by se vůbec nic nestalo.

Téma týdne - A co když je to pravda? (N.24)

20. prosince 2016 v 7:57 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Když vám diagnostikují dvě poruchy, přičemž u té jedné, horší, není úplně stoprocentní, zda ji máte, nezbývá než
doufat, že to pravda není.

---

Ve mně nebo vně
Vyvstává otázka skutečnosti.
Dosytosti plní mou duši.

Obě mé démonky to tuší,
Slyší,
Jedna stará známá,
Doufám, že sama.

Z té druhé mám strach.

V jejích zvrhlých hrách,
Její krutost nezná mezí,
S ní stále stojím na pomezí
Života a smrti.

Balancuji na tenkém laně
Dle očekávání,
Občas zavrávorám.

Ke všem mrtvolám
Tam dole.

Však nikdy neskonám.
Volám do prázdna.

Říkali mi:
"Vy jste taková citlivá,"
"Tak už to bývá,"

Nepadám dolů a nabírám dech.
Stále jsem přece tak trochu živá.


N.23

14. prosince 2016 v 20:09 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
S rozpaky koukám na život,
Někdy i trochu se zlostí.
V opakujícím se koloběhu,
Stále stejné zanedbatelnosti.

S každodenní pravidelností,
Jsme den ode dne blíž a blíž,
Tomu, co víme, co známe.

Jediné nevyhnutelnosti.

A čekání na smrt je tak trochu nuda,
To bloumání sem a tam,
Bezduché.
Tak jednoduché.

A život ani smrt jsem zatím nezamítla.
Třeba se to změní.

Při rozednění.
Třeba hned zítra.

V ohlušujícím hřmotu toho života
Zaslechla jsem tenký hlas.

Rekviem za život,
Co zní mi v hlavě, čím dál víc:

"Carpe diem."
"Carpe diem."

A pak už nic.

Zítřka se stejně možná nedožijem.


Téma týdne - Zvíře v srdci člověka (N.23)

12. prosince 2016 v 9:47 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Ten člověk vně mého srdce,
Ten bůh -
Mě nikdy nepřijal.

Býval géniem,
Jehož němost nabyla tvar člověka.
Na nic už dávno nečeká,
Promlouvá,

Políbený darem bláznovství.
Deliria.

S pachutí lithia,
Kterým se mě pokoušel utišit.
Jeho milosrdenství,
Je - snad - má nevina.

Zas jednou v klidu spočine.
A smíří se se mnou.

Kéž pochopí
Že já jsem on a on je já
Dvě části jedné bestie.

Svíjíme se v jednom těle.
Bez jistot.
Boj ducha s hmotou.
Na smrt a na život.

Kéž zase jednou utichne.
(Kéž zase jednou utichne.)


N.22 (Stínohry)

11. prosince 2016 v 17:54 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
V mihotavém světle,
Snad z pouličních lamp
Zahlédla jsem fragmenty existencí.

Sbíhají se na stěnách,
Bezbarvě.
V černi všedností.

S obdivem se jim dívám do očí.
Dosytosti.
V odrazech už nejsem já.

Není ona,
Jsem jen já a její stín.
Teď jsme dva. Jsme tři.

Snad sobě rovni.

Ostrá řezanost
Všech těch stínů
Tvrdá, přitom bez zlosti.

Vždy jsou se mnou!
Jsou mnou
Jsou mou
Přirozeností.

V tento moment mají smysl.

S hořkosladkou nevědomostí
Se tanec všech těch dravých stínů,
I monotónnost všech mých činů,

Pomalu vytrácí,
Světlo je vyhostí.

A pak zmizí,
Kdesi v dáli,
Kdesi v nekonečné všednosti.

N.21 (Ledová královna)

8. prosince 2016 v 19:11 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Odrazy všech mých všedních radostí
Mají nádech zlosti.
Svět je jen směs malého, bezvýznamného ticha.

Tuším, že mi do očí vniklo pár střepů
Snad ze zrcadla ledové královny.
Nekonečné šedosti právě s tím tichem.
Směje se otravným, otravným smíchem.

V očích si ty střepy stále hledám
Vidím sto tváří a jen pár z nich jsem já.
Udělám to sama - protože prý - jak se zdá
V mém odraze se nikdo než já lépe nevyzná.

Střep za střepem pomalu vybírám,
Svírám v dlani pinzetu a tahám je ven,
Ven na světlo dne, ven, ven.

A krvavé otisky na nich se lesknou,
Když zlehka cinkají a do misky padají,
Ty ostré zvuky pokoj mi nedají.

Ten jeden, největší, snad bolí nejvíc.
I tak jej vyrvu ven,
Jsem jako kouzelník.

Nacházím stále víc a víc, a je tam vše.
A když jsem hotová,
Nezůstane vůbec nic.

Jen sto střepů a trocha krve,
Daleko více než napoprvé.
Většina ledu z vlastních žil,
Dřív nebo později roztaje.

Odrazy všech mých všedních radostí,
Měly nádech zlosti.
Svět byl jen směs malé, bezvýznamné šedosti s tichem.

A ledová královna se vzdala svého smíchu.
Rozložená na sto střepů leží,
v tom malém, bezvýznamném tichu.

N.20 (Trápení insomniakovo)

7. prosince 2016 v 12:09 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
To tikání hodin na zdi,
to přivádí mě k šílenství -
Melodie stejného rytmu.

Vracející se, nekončící.
Občas zpívám s tou melodií.
Celé minuty, které klamou.

Stejně neustanou.
Celé dny ztrácím s poezií
Vše s ní vypínám.

A čas pak trpí arytmií.
Jak se to říká -
Je dost relativní.

Třeba se zítřka ani nedožiji.
A stejně bude plynout dál.
Jak?
V řadě stejných dnů
Nikdy neusínám
A vždy jen bdím.

To tikání hodin na zdi
to přivádí mě k šílenství,
Tak nechte čas stát.

Občas nějaká vteřina ze soucitu vynechá.
A ani tak mě nenechá
V klidu spát.


Téma týdne - "Změnilo mi život..." (...N.19 - Přátelství)

6. prosince 2016 v 14:04 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Kdykoliv se podívám na život
z té lepší stránky
Vidím jen smrt.
Hledí na mě zpátky.

Teď už jsme kamarádky.

Dříve se mě bála
Nechtěla se mnou nic mít.
Dvakrát mě vyvrhla zpět.

Mé tělo by nepozřela-
Snad ze strachu že se nakazí.

Že by ochořela
Nemocí popraskaných duší.

Je bohem,
Nirvánou,
I nevěřící uhranou
Její oči,
štíhlé ruce, prsty-

Tak pojď, pojď.
Neboj se, nezničím tě.
Jsi pod mou ochranou.
A ti co zůstanou
Jsou ztraceni.

Uzamkni mě v sobě.
Tak, jako už tolikrát
Klidně i potají.

To pro sebe kamarádky dělají.


N.18 (S porozuměním)

5. prosince 2016 v 22:46 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Skočila mi do snu a řekla, že když o ní nic nenapíšu, tak to dopadne blbě. :D
A nechci riskovat, že.
Tak tady to máš, S. P. H.
A promiň, promiň...
Líp to, zatím, nesvedu.


Znám to zdání,
Že ti vlastní duše život ničí,
Do poslední krůpěje vysává tvé srdce,
A nestálá mysl nikdy nesmaže,
Ten chaos a chlad uvnitř.

Vím jaké to je pojíst z dlaně naději.
Jak za mřížemi šílenství bývá skrytá svoboda.
A vím, jak brány pekla občas svádějí,
I že nás z něj občas vyženou.

Vím, jaké to je chtít být vše
A přitom nic.
Já vím, že víš,
Jak umlčet se,
Utopením ve vlastním těle
Políbením vlastních strachů,
Mít vlastní rozum za nepřítele
Cítit až moc a být tak prázdná.
Žít v paradoxech sebe sama.
To vše znám,
Je to vše, co vím...

A proto rozumím Ti.
Rozumím.


N.17 (V šílenství)

4. prosince 2016 v 10:20 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Narodila jsem se neúspěšně
celou dobu to neúspěšně zakrývám
před časem co tak rychle utíká, utíkám.

Ani s inspirací se nevytrácí
Chemie v mé hlavě
Zatím si ji držím; a to je správně.

A tak trochu mi hrabe. Trochu blázním.
Říkaj mi psychiatři a tak se směju.
Známka mého života by byla za tři.

Tak asi dobrý.
Další nezdar? Co už.
Vždyť jsem zvyklá.

A sem tam si hraju na boha
Vcelku úspěšně.
Jediný vzorec, který se zachová...

I bez poruchy.
Vždyť Bůh taky nemá mnoho úspěchů.
Má sem tam nějakou tu poruchu.

Nulovou morálku.
Světovou válku
Rozpoutám.

Jsem blázen v tichu
Celkem neškodný
Za úsvitu

Se rozpadnu.
Moc nevnímám
A pořád se vracím zpátky.

Existuju.
Jsem jen iluze a klam.
Jste blázni!

Nikdo mě vlastně nikdy neviděl...
Já už svoji diagnózu mám.
A i ten Bůh mi ji záviděl.