Listopad 2016

Projekt

30. listopadu 2016 v 8:52 | The Bell Jar Girl |  Deník
Omlouvám se případným pravidelným návštěvníkům blogu za momentální neaktivitu.
Jsem plně pohlcena projektem, na kterém dělám. Píšu svou autobiografii, kterou jsem dříve psala (a nedokončila) prozaicky, ale nyní ji zkouším v poetické formě.
Nejsem si jistá, zda to budu zveřejňovat nebo ne, ale určitě jsem na blog nezapomněla a budu přispívat (až přestanu plodit 5 a více básní denně do výše zmíněného projektu.) :D
Rozhodně se ještě pokusím napsat něco na téma týdne.

N.14 (Cestovatelská)

26. listopadu 2016 v 23:30 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Znám město, kde čas existoval ještě před stvořením vesmíru.
Navštívila jsem jej už dvakrát,
Však s touhou vidět z něj víc, ráda bych se vrátila.

Vykřičela jsem své jméno do všech jeho koutů
A v ozvěnách
Se mi vracely vzpomínky na dřívější svět.

A jak dny postupně splývaly v měsíce a roky,
Jen dva dny,
Dvě návštěvy z té spleti dní mi stále vyčuhují z davu.

Byla jsem turistou v nejlidnatějším koutě světů.
Však pokaždé, po usnutí,
Ocitla jsem se zpátky, zpátky před branami.

A lidé toho města se neptali "proč?"
Ptali se "jak?"
A já jim odpovídala, ztraceným, sobě rovným.

Jako prchavá myšlenka, či nedokončená věta
Se rozpadám a končím v metaforách
města, které se mělo stát mým domovem.

Znám město, kde čas existoval ještě před stvořením vesmíru.
Stále slyším jeho volání, které se nese napříč světy.
Zatím nikam nespěchám.
Však jednou, s jízdenkou v kapse a dírou v srdci
Stejně nastoupím
Pod vlak.

N.13

25. listopadu 2016 v 8:16 | The Bell Jar Girl |  Tvorba

Den za dnem
vypínám
symptomy své existence
(nespěchám)
vždy si dám
na čas.
Rozhoduji se
po hodinách
Světy řeším
v odmocninách
nechci rozpadnout se
dřív než musím
na víc kusů
do cirkusů
nepatřím.
Další ráno už se
nespatřím.
(V celku).
Je to velká zábava
když ten člověk ve mně přiznává
že vždy když přijde svítání
další kus sebe
vyhání.
Se zapnutým
(dnem)
se vypíná.
(A vesmír se dál rozpíná)
Dno je však stále dost relativní.

Motivace

23. listopadu 2016 v 12:09 Deník
Dochází mi motivace a nápady k tomu něco psát. Snažím se vytrvat, ale je to čím dál náročnější. Každý den je pro mě těžší a těžší něco napsat a mám strach, že mé předchozí kreativní týdny byly způsobeny jen práškama a depresivní epizodou. Mám strach, že to pomalu mizí.
Co když nejsem schopna psát normálně? Budu už vždycky potřebovat nebýt normální, abych měla nápady a uměla hledat ta správná slova? Řadit je za sebou? Je deprese fakt hodně vysokou daní za mou kreativitu?
Vypadá to tak. Odpovídalo by to.
Ale zkouším to nevzdávat. Každý den napsat něco, i kdyby jen natolik nepovedeného jako včera, nebo článek jako dnešní, nebo jen jeden blbý verš něčeho, co nikdy nedopíšu. Zkouším vydržet a zkouším tak nějak...cítit slova.
Ale ta schopnost se prostě vytrácí.
Mrzí mě to víc, než by asi mělo.

Každý den se rodím
a zase zanikám.
Je tomu tak od pradávna,
od dob, kdy jsem tančívala
po nocích
na bílých čarách
uprostřed cest
a zpívala písně
svobody.
Tenkrát jsem věděla vše.

Asi se už však nikdy nedozvím,
proč mám větší strach ze svých zrození
než ze zániků.

...A tančit jsem přestala už dávno.

N.12

22. listopadu 2016 v 10:42 Tvorba
S touto nemám nic společného.
Moje porucha se rozhodla, že chce taky psát básničky, tak tohle je její první pokus.
Ale prej to mám zveřejnit, říkala.
---

Tváře kolem jsou tak neskutečné,
Svět se ti pod rukama rozpadá;
A vše, co se zdálo býti nekonečné,
Jednou skončí, jak se zdá.
Skrz tebe se vchází do trápení,
Tak prosím, drž se radši dál;
Už dávno nevěříš ve spasení,
Život ti všechnu naději vzal.
Je až moc věcí, které nevíš, jak máš říci:
"Prosím, neptej se co v hlavě mám"
Snažíš se pochopit, už potisící,
Co je a co není sebeklam.
Kéž by ses tak mohla vrátit zpátky
Získat zpět vše, co jsi ztratila;
Však na to by byl jeden život krátký,
Na to jsi až moc prohnilá.


Téma týdne - Srdce z kovu (Flirt se Smrtí)

21. listopadu 2016 v 10:33 Osobní
(1)
Tenkrát se ze studny poznání napila poprvé.
Pohodlně se uložila na svá vlastní selhání,
roztahaná po cizí posteli v cizím městě.
Natáhla se na ně a vzhlédla ke stropu.
Pamatuje si snad jen ránu a pak klid. Ticho.
Svět se nepřirozeně točil,
rozsvícené světlo na stropě se
rozpíjelo v teplých barvách
a kontrastovalo s bílým světlem za oknem.
Má ruka ji chytila za krk,
ve kterém ucítila mrtvolný chlad
a nedovolila jsem jí pohnout se.
Srdce se jí rozprsklo po celém těle a
střepiny z něj bušily ve všech jeho částech.
Umírání se jí líbilo víc, než celý život předtím.
Ale nebylo to dost, chtěla umírat víc.
Chtěla jsem jí to přání splnit.
Klid.
Její první umírání byl klid.
Ticho.
Usmívala se.
Tohle bylo ono, tohle celý život hledala.
Bylo pozdní odpoledne.
Nečekala jsem, že se ze studny napije ještě jednou.
Vyděsila mě.
Usnuly jsme obě a když jsem se probrala,
Už byla pryč.

(2)
Když mě zavolala podruhé, cítila vztek.
Sebenenávist.
Tentokrát mě opravdu vidět nechtěla,
protože hned za vztekem přišel strach.
Strach, který ji nakonec
vylákal na povrch vědomí
a utekla mi.
Dříve ho neznala.
Byl absurdní.
Smích.
Hysterie.
Chyběl jí klid, chtěla klid.
Chtěla ticho.
Bylo brzké ráno, když mi ji z rukou vytrhli podruhé.

(3)
Nemyslím, že by mě volala znovu,
Potřetí,
Ale až přijde čas dalšího setkání,
nebude to klid,
a nebude to ani vztek.


Možná to, zkrátka, bude život.



N.11 (Nestojí mi za název)

19. listopadu 2016 v 20:46 Tvorba
Odešel jsi když jsem byla malá.
Nikdy ses nevrátil
tak jsem se bála,
čekala.
Myslím na tebe a hlavou mi krouží
otazníky
znatelné neznámo
na sliby jsi měl nadání
zklamání
kdo jsi?
Když to nevím,
Jak mám vědět kdo jsem já
Jsem tebou jen z poloviny
Pocit viny
jen z poloviny se nenávidím
Zmizíš někdy?
Chci a nechci odpověď
Má finální výpověď
Je malého dítěte pláč
jsi jako pokerový hráč
bez emoce, žádná tvář
víš, jsi sráč
lhář
nikdy jsi nepřišel---
nenávist přetéká
a to dítě
už na tebe
nečeká

N.10 (Krize identity)

18. listopadu 2016 v 20:33 Tvorba
Jsem jako cizinka která
Zamčená ve vlastní tváři
Osvícená falešnou svatozáří
Neví, co je nebo co byla,
Však je každej den i za střízliva podnapilá
Je jako deja-vu úchylného nekrofila.

Její existence nic dobrého nevěstí
Je bordel, je hnízdo neřestí
A tak se pomalu, po minutách
Ztrácí v myšlenkových hvězdokupách
Drží se tak tak svými zuby
Světa co se řítí do záhuby
A tak nevím co jsem
A dám si dvě, tři piva
Však vím co být mám ---

Více méně živá

N.9 (From the madness)

18. listopadu 2016 v 10:31 Tvorba
Něco, co jsem napsala první den na antidepresivech. Anglicky. Nevím proč. Ale asi mi to znělo cool. Teď už to tak cool nezní, ale stejně to tu dám, vzhledem k tomu, že to čte snad jen moje holka. :D
----

Pretending not to hear the call
Explosions you try but can't ignore
The universe has shrinked and split
That's how we've been made
It was a flaw in God's plan, our birth
We're a cancer on the skin of Earth
But the next time
The universe will explode
I hope we won't be born
I hope everything's gonna be okay then
And we won't be forced to live it again


N.8

18. listopadu 2016 v 9:52 Tvorba
Starší, slabší, lehce přepracovaný, nebo spíš dopracovaný kousek. Dva roky starý úkol ze střední do dramaťáku, kdy jsme měli napsat a přednést báseň, už bohužel nevím, na jaké téma. Ale než abych sem nepřidala nic, tak v čekání na nové téma týdne radši začnu přidávat starší kusy, byť ze školy. :D

-----

Stát na nuseláku a dívat se dolů
U stánku objednat si tuzemák a kolu
Sednout si na židli, v tichosti pít
s nikým se nebavit a bát se žít
Milovat, mít svoje stesky
Srát z vejšky na ten náš lid český
Nasednout na vlak a jet někam v dál
(tenhleten život, ten se mi snad zdál)
Oddávat se dennímu snění
Že svět za oknem se trochu mění
Dát si cígo a strnule se dívat
na návod jak po svých ideách plivat
Vylézt z vlaku a sestoupit ze schodů
Zmateně plahočit se někam k východu
Pak před světem zcela nahá
v očích zvráceného sebevraha
Neskrývat se a ničím se netajit
Být sebou a nemuset dříve to zabalit
Však ty skončíš to brzy, či snad ještě dřív.
Já si na tvůj účet dám
Ještě pár piv.
To jest vše čím se bavím (a je toho víc.)
Jen Vám, podvodným zrůdám
už nepovím
nic.