N.46 - Černá díra

8. června 2017 v 9:03 | The Bell Jar Girl |  Tvorba


Odevzdávám
Svoji naději.

Ve věci co svádějí,
Jež roztrhají tělo, duši.

Odevzdávám
Vše, čím jsem

Den za dnem,

Křičím do prázdna,
Že můj svět je černá díra
Když v něm nejsi.

Vtahuje dovnitř vše,
Ale nikdy nemá dost
Nikdy ji nic nezasytí.

Až na jednu planetu,
Která zůstane
Jen ve tmě, jen ve mně.

V agónii bdělosti
Šplhám k ní
Stále výš.

Vím, že Tě tam nenajdu.

Však snad tam naleznu klid.
Naučím se jak s tím žít,

Snad přestanu psát dopisy,
Které Ti nikdy nepřijdou.

Snad si přestanu vyčítat
Tu jedinou lež, co jsem řekla.

Bez zaváhání
Bez hledání
Spravedlnosti.

(Tak i já, s bolestí v srdci,
Připíjím,
Na začátky konců,

Které nám vzaly dech.)
 

N.45 - Óda na každý večer

28. dubna 2017 v 19:50 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Volné pokračování Ódy na každý den


Už zas se vzbouzím - jako každé ráno
(Usnout už napořád mi asi není přáno)
Je to taková ta ranní idyla,
O níž bych si přála, aby nebyla.

Pomalu vstávám a nemůžu se dočkat noci
Dnešek budu muset zvládnout bez pomoci
Tu příšeru v zrcadle jsem maskou zakryla,
Však přála bych si, aby tam nebyla.

Celý den snad spím a nemohu se probudit
Tu noční můru zvanou život zahnat, zapudit,
Prosila jsem, škemrala, také se modlila,
Abych to, co jsem, už nikdy nebyla.

Blíží se večer, zas jsem se zhrozila
Že je to další den, který jsem přežila,
Zase (a jako vždy) snad skončím opilá,
Abych sama se sebou už déle nebyla.

Stejně je mi hůř a hůř, v konečném výsledku
Hledám (a nacházím!) svou jedinou žiletku
Kterou jsem si pod kůži vyryla, že
Svět by byl lepší, kdybych v něm nebyla.

N.44 - Úterní psychóza

25. dubna 2017 v 16:21 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Tak jsem zase zpátky, jak sis přála,
Zdržuji se déle, než kdy dřív.
Přicházím téměř neslyšně,

Než začnu řvát.
Z plných plic,
Ve tvé hlavě.

Slova, která nedávají smysl,
Plní tvé uši
Duši
Která nezastavuje.

Oponuji ti.
V naší hádce o jedno tělo.
Ty to víš, jsem věčná,
Nebezpečná
Přesto mě chceš víc.

Vábím tě k sobě svými klamy
Až nezůstane nic - jen my dvě,
Spolu, samy,
Roztrhnu tě na dvě části,

Jsi v pasti,
Nemůžeš z ní ven
Pořád dokola, každý den
Tak mysli, mysli nebo zůstaneš
Pohlcená.

Než přijde Ona a zbaví tě radosti,
Ta jediná, co tě z mých spárů vyprostí,
Ovládne tě a bude chtít víc,
A rozhostí se ticho.

Protože navždy není nic.
 


Téma týdne - Zavři oči, padá hvězda (N.43)

6. dubna 2017 v 16:53 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Mým přáním je necítit tak mnoho,
A přitom vůbec nic.
V té prázdnotě, tak naplňující,
Chtít stále víc a víc.

Všechny ty představy a sny,
Prchavé, prchavější než hodiny a dny,
Mizí a zase se vrací.
Ztrácí svou výjimečnost.

A tak zůstávám ve svém strachu,
Ve vězení toho, co má být.
Nechci zemřít, chci žít.

Ty znáš pravdu, příteli,
Svět se točí dál,
I když bychom nechtěli.

Ty víš,
Že ta hvězda co padá, ta neplní přání,
Přináší jen smršť, bouře a hurikány,
Tak ječ, křič, buš,
Člověče, dál si vřešť.
Jednou i to, co zbylo,
Rozfouká vítr...
A smyje déšť.

Téma týdne - Před usnutím (N.42)

27. února 2017 v 17:26 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Uleháš ke spánku tak, jako každou noc.
Zavři si oči - není na tom nic těžkého.
Vyzkoušej to!

Pojď dítě, pojď,
Neměj strach.
Nech se ukolébat v mé náruči k snění.

Slyšíš mě?
Jsem kamarád!
(Tvůj kat)

Který dožene tě k zešílení.
Jsem věčný.
Pojď, pojď si povídat.

Máme na to spoustu času.
Drtí tě tíha tmy?
Vždyť v ní nežiješ jen noci, ale také dny.

Pamatuješ, ty zla, co rozechvívají tvé tělo, mysl
Strachem i po letech?
Má to ještě smysl?

A hleď, tu přichází obrazy
Tebe, mě, nás,
Tvé vlastní zkázy.
Nákazy duše.

---
Po dlouhých hodinách otvíráš oči,
Zaháníš tu otravnou noční můru.
S povzdechem umlčíš hlas svého svědomí -
Přála by sis spát a ne být pořád vzhůru.

N.41 (Zombie)

26. února 2017 v 8:12 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Je to výstřelek času,
Aprílový vtip,
V pětadvacáté noční můře žít zase další rok.

Už nepotřebuji peníze
Ani líčidla, jako ostatní ženy-
Nepotřebuji se blýskat.

Jen přežvykovat své každodenní rutiny,
Ráno a večer naservírovanou porci syrového masa,
"Dvakrát denně a budete fit!"

Podívejte se na mě,
Jak už nemám kůži,
Nepotřebuji pít,

Dýchat, žít.
Slyšíte? Poslouchejte!
Zvuk ticha v mé hrudi.

Zůstaly jen oči,
Vyplňující otvory do mé lebky,
Pozorují vše kolem, vše, co zůstalo živé.

Zůstal nos, ústa,
Nic, co by za to stálo.
Pár rukou a nohou.

Můj výkřik zazní napříč generacemi,
Ke všem, kteří za to mohou.

N.40 (Smlouva)

25. února 2017 v 7:09 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Splátkou za svobodu jsem vězněm tak nestálým,
Jako je život sám.
Mám plné ruce naděje - ve své lásce, naivitě, mládí
Se otevírám všemu, co svádí --

Proto osud můj byl sepsán rukou toho nečlověka,
Který přišel brzy, brzy zrána
Na jeho pergamenu jsem krví podepsána.

Skrze mé prsty promlouvá snad už jen o něm samém
Zabydlel se v kořenech mé mysli
Je jeho chrámem.

Až to jednou vzdám, však --
Jen s jeho svolením,
Se zděšením budou křičet mé jméno
Až najdou nehybné, vychladlé tělo.

Tu smlouvu už nikdy nic nepřeruší.
Má mou duši v hrsti, tiskne ji v dlani jak
Dítě svou první hračku.

Splátkou za svobodu jsem vězněm tak nestálým,
Jako život sám.
Mám plné ruce poezie, však s i bez ní
Umírám.

N.39 (Můra)

23. února 2017 v 18:34 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Jsi můrou, která,
Zůstává polapená,
V pouličním světle.

Když narážíš, tak tvrdě.
Stejně zmateně.
Dýcháš zmámeně,
Ztrácíš kontrolu nad svými činy,

Křídly.
Která bolí, pálí.
Kolem jsou mrtvoly tvých druhů,
Jen létáš v kruhu.

Pachuť kovu na jazyku
Neodchází
Už ti asi schází vzduch.
Bez povyku
Svoji pýchu
Polykáš.

Zalykáš se
Vlastním žárem.
Konec všem příkořím.
Láskou ke světlu.
Uhoříš.

(Přitom v temnotě bys žila dál.)


N.38 (Nestojí mi za název II.)

22. února 2017 v 16:42 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Blednu v záři tvého života.
Vrháš stín na život můj.
Stůj co stůj vyženu ze sebe tvé stopy.

Dusí mě.
Kloužeme si mezi prsty,
Tak nějak vzájemně.

Jemně tě od sebe odsouvám
Utíkám před tebou,
Však
V den zúčtování nikdo a nic nezabrání
Tvému pádu.

Ten den přijde.
Pozbudeš vše, pozbudeš mě,
Své já já nikdy neztratím
Už nikdy
Nikdy ne pro tebe.

Ne znovu,
Nevrátím se na žádnou z tvých cest
Pár gest nic nespraví
Jsme si cizí
Nestálí.

V kolizi
Dvě rovnoběžné linie
Sobě cizí

V mé pravdě i ve tvé lži
V jednom životě
V jednom dni
Kašlu na tebe
Už nevím kdo jsi.

Bledneš v záři mého života,
Vypařuješ se, tak trochu chladně.
Ty zmetku, jsi na dně.

Cesta domů

22. února 2017 v 9:53 | The Bell Jar Girl |  Deník
Chtěla jsem napsat článek o tom, jak to chodí na takovém psychiatrickém lůžkovém oddělení, na kterém jsem se ocitla před čtrnácti dny. Chtěla jsem psát o tom, jaké zážitky jsem získala, chtěla jsem psát o lidech, které jsem poznala.
Ale dnes jsem šla domů.
A od cesty domů z psychiatrického oddělení byste očekávali snad vše, krom všednosti.
A přesně o té všednosti chci psát.
Jak řekla moje dobrá, imaginární kamarádka Sylvie: "Everything in life is writable about, if you have the outgoing guts to do it and the imagination to improvise."

Nebude to krátký článek. Bude delší. Možná i nudný. Neumím psát články, bohužel. Ale krátké články se píšou moc jednoduše (i proto píšu básně, ne prózu), ale mám ráda výzvy.

----

"Twenty-five years and my life is still
Trying to get up that great big hill of hope
For a destination"

Slova této písně, "What's Up?" od 4 Non Blondes mi zazněly ve sluchátkách, když se otevřely dveře psychiatrického oddělení. A musela jsem se nad tou trefností pousmát. Vždycky chodím se sluchátkama na uších, je to pro mě vytržení z reality, kdy čas ubíhá rychleji, jinak, nebo aspoň trochu pozměněně.
S těžkým batohem na zádech jsem se vydala směrem na tramvajovou zastávku, a svět byl přesně tak trochu pozměněný, jako obvykle. Nedotýkal se mě.
Na zastávce bylo tolik lidí, že jsem se musela postavit opodál, abych s batohem nepřekážela mladé ženě s kočárkem, která se dívala na tabuli, v kolik že vlastně jede tramvaj, ani lidem proudícím přes přechod, tam a zpátky. A přesně v tom momentě jsem začala vnímat krom světa pozměněného hudbou i všednost. Sundala jsem si sluchátka.
Ruch ulice asi není něco, nad čím se běžně člověk pozastaví, ale v ten moment mě šokoval. Zkoušeli jste někdy slyšet, plně vnímat každý zvuk, mezitím co stojíte uprostřed rušného, všedního dne, najednou?
Auta, hlasy lidí, smích, otevírání dveří, tramvaje, autobusy, ptáky, kroky, kolečka kočárku té mladé ženy, stojící kousek od vás?
Vše se to slévá v jeden celek, v jeden velký ruch. Není možné vnímat vše najednou, odděleně.
Drkotání přijíždějící tramvaje mě vytrhlo ze zamyšlení a musela jsem nastoupit. Znovu jsem si nasadila sluchátka a ruch okolo se vypnul s doznívajícími tóny písničky "What's Up?"
Když jsem vystoupila na své cílové stanici, slovo "všednost" ve mně rezonovalo s ještě větší intenzitou. Tentokrát jsem se nevěnovala zvukům, ale obrazům. Vůním. Tomu, jak kladu jednu nohu před druhou, zcela automaticky.
Zajímalo mě, jaký je asi životní příběh toho pána, který právě vstupuje do pekárny. Té staré paní, která čeká na přechodu pro chodce, mezitím co já přebíhám, protože i když je červená, nejede žádné auto. Proběhla jsem kolem ní jen tak a vzpomněla jsem si, že žijeme bezvýhradně své životy, ze sedmi miliard lidí jsme to jen my, kdo známe své životní příběhy, kdo vnímáme, kdo žijeme jeden jediný život, a to ten svůj. Pokud nevěříme v reinkarnaci, můžeme prohlásit, že nikdy nebudeme nikým jiným. Nezávisle na tom, jak dobře známe druhé. Je nás na světě tolik. Jsme propletenou sítí tvořící vzájemné uzly, vzájemně se křížící, ale jen v zanedbatelném množství, máme-li zůstat u nás samých. Podíváme-li se ale na celek, nedokážeme si ho představit o nic víc, než vnímat ruch ulice zároveň, a přesto odděleně.
A v ten moment jsem měla neskutečnou touhu psát. Zapsat vše, co mi proudí hlavou, všechny myšlenky, které jsem zapomněla hned po příchodu domů. Všechny slova, celé věty se vytratily a mi došlo, že inspiraci můžeme čerpat i zvenčí. Jak jinak by asi vypadal tento článek, kdybych tak mohla sedět venku, vše si zapisovat a psát o všednosti?
Rozhodně lépe.
Ale po té jedné cestě domů, po cestě z psychiatrického oddělení jsem byla opravdu převálcovaná vší tou všedností, která nás obklopuje a my máme odvahu ji zcela přehlížet.
A byla jsem šťastná.
Se zaklapnutím domovních dveří se vytratily i poslední zbytky mých nápadů na to, jak tento článek formulovat. Zůstaly jen dvě věci: chuť psát, a chuť žít, všednost nevšednost.

A tak píšu a...žiju.

Kam dál