N.48 (Po bouři)

Pátek v 8:40 | Shyanne |  Tvorba
I.
Svět kolem ní burácí.
Čeká na chvíli ticha, ale
Ten hluk se netiší, neztrácí,
Tornádo z myšlenek,
Neutichá, neutichá.
Je její součástí,
Je v pasti,
To, co hledá nenachází,
V extázi barev,
Jen pár frází,
Jen pár frází.

II.
Sešeří se během chvíle
A vše kolem ní je černobílé
Lesy, duha, barva nebe
Bojí se všech, však nejvíc sebe.
Když ta bouře utichá,
Naříká,
V panice utíká
Na místo tak dobře schované
Že tam i všechna její bolest

Ustane.

 

Téma Týdne - Peklo je prázdné, démoni jsou tady (N.47)

7. září 2017 v 13:50 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Nic už mě neděsí,
Ve tmě, v mé posteli,
(Mí démoni zemřeli)
Zas existuju, existuju.
Svět se boří
Naposledy
Za našima očima.
Dívej se, dívej.
Na ten film plnej zvratů
Do té tmy,
A
Bez návratů.
S tou tmou splývám.
Modrošedá,
Jen se sebou rozmlouvám,
A stejně kdosi
Odpovídá.
A vidím je všechny - ty mršiny schované -
Odcházím.
Jen pár shořelých cigaret tu po mně zůstane.

(Do doby, než se zase vrátím.)

N.46 - Černá díra

8. června 2017 v 9:03 | The Bell Jar Girl |  Tvorba


Odevzdávám
Svoji naději.

Ve věci co svádějí,
Jež roztrhají tělo, duši.

Odevzdávám
Vše, čím jsem

Den za dnem,

Křičím do prázdna,
Že můj svět je černá díra
Když v něm nejsi.

Vtahuje dovnitř vše,
Ale nikdy nemá dost
Nikdy ji nic nezasytí.

Až na jednu planetu,
Která zůstane
Jen ve tmě, jen ve mně.

V agónii bdělosti
Šplhám k ní
Stále výš.

Vím, že Tě tam nenajdu.

Však snad tam naleznu klid.
Naučím se jak s tím žít,

Snad přestanu psát dopisy,
Které Ti nikdy nepřijdou.

Snad si přestanu vyčítat
Tu jedinou lež, co jsem řekla.

Bez zaváhání
Bez hledání
Spravedlnosti.

(Tak i já, s bolestí v srdci,
Připíjím,
Na začátky konců,

Které nám vzaly dech.)
 


N.45 - Óda na každý večer

28. dubna 2017 v 19:50 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Volné pokračování Ódy na každý den


Už zas se vzbouzím - jako každé ráno
(Usnout už napořád mi asi není přáno)
Je to taková ta ranní idyla,
O níž bych si přála, aby nebyla.

Pomalu vstávám a nemůžu se dočkat noci
Dnešek budu muset zvládnout bez pomoci
Tu příšeru v zrcadle jsem maskou zakryla,
Však přála bych si, aby tam nebyla.

Celý den snad spím a nemohu se probudit
Tu noční můru zvanou život zahnat, zapudit,
Prosila jsem, škemrala, také se modlila,
Abych to, co jsem, už nikdy nebyla.

Blíží se večer, zas jsem se zhrozila
Že je to další den, který jsem přežila,
Zase (a jako vždy) snad skončím opilá,
Abych sama se sebou už déle nebyla.

Stejně je mi hůř a hůř, v konečném výsledku
Hledám (a nacházím!) svou jedinou žiletku
Kterou jsem si pod kůži vyryla, že
Svět by byl lepší, kdybych v něm nebyla.

N.44 - Úterní psychóza

25. dubna 2017 v 16:21 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Tak jsem zase zpátky, jak sis přála,
Zdržuji se déle, než kdy dřív.
Přicházím téměř neslyšně,

Než začnu řvát.
Z plných plic,
Ve tvé hlavě.

Slova, která nedávají smysl,
Plní tvé uši
Duši
Která nezastavuje.

Oponuji ti.
V naší hádce o jedno tělo.
Ty to víš, jsem věčná,
Nebezpečná
Přesto mě chceš víc.

Vábím tě k sobě svými klamy
Až nezůstane nic - jen my dvě,
Spolu, samy,
Roztrhnu tě na dvě části,

Jsi v pasti,
Nemůžeš z ní ven
Pořád dokola, každý den
Tak mysli, mysli nebo zůstaneš
Pohlcená.

Než přijde Ona a zbaví tě radosti,
Ta jediná, co tě z mých spárů vyprostí,
Ovládne tě a bude chtít víc,
A rozhostí se ticho.

Protože navždy není nic.

Téma týdne - Zavři oči, padá hvězda (N.43)

6. dubna 2017 v 16:53 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Mým přáním je necítit tak mnoho,
A přitom vůbec nic.
V té prázdnotě, tak naplňující,
Chtít stále víc a víc.

Všechny ty představy a sny,
Prchavé, prchavější než hodiny a dny,
Mizí a zase se vrací.
Ztrácí svou výjimečnost.

A tak zůstávám ve svém strachu,
Ve vězení toho, co má být.
Nechci zemřít, chci žít.

Ty znáš pravdu, příteli,
Svět se točí dál,
I když bychom nechtěli.

Ty víš,
Že ta hvězda co padá, ta neplní přání,
Přináší jen smršť, bouře a hurikány,
Tak ječ, křič, buš,
Člověče, dál si vřešť.
Jednou i to, co zbylo,
Rozfouká vítr...
A smyje déšť.

Téma týdne - Před usnutím (N.42)

27. února 2017 v 17:26 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Uleháš ke spánku tak, jako každou noc.
Zavři si oči - není na tom nic těžkého.
Vyzkoušej to!

Pojď dítě, pojď,
Neměj strach.
Nech se ukolébat v mé náruči k snění.

Slyšíš mě?
Jsem kamarád!
(Tvůj kat)

Který dožene tě k zešílení.
Jsem věčný.
Pojď, pojď si povídat.

Máme na to spoustu času.
Drtí tě tíha tmy?
Vždyť v ní nežiješ jen noci, ale také dny.

Pamatuješ, ty zla, co rozechvívají tvé tělo, mysl
Strachem i po letech?
Má to ještě smysl?

A hleď, tu přichází obrazy
Tebe, mě, nás,
Tvé vlastní zkázy.
Nákazy duše.

---
Po dlouhých hodinách otvíráš oči,
Zaháníš tu otravnou noční můru.
S povzdechem umlčíš hlas svého svědomí -
Přála by sis spát a ne být pořád vzhůru.

N.41 (Zombie)

26. února 2017 v 8:12 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Je to výstřelek času,
Aprílový vtip,
V pětadvacáté noční můře žít zase další rok.

Už nepotřebuji peníze
Ani líčidla, jako ostatní ženy-
Nepotřebuji se blýskat.

Jen přežvykovat své každodenní rutiny,
Ráno a večer naservírovanou porci syrového masa,
"Dvakrát denně a budete fit!"

Podívejte se na mě,
Jak už nemám kůži,
Nepotřebuji pít,

Dýchat, žít.
Slyšíte? Poslouchejte!
Zvuk ticha v mé hrudi.

Zůstaly jen oči,
Vyplňující otvory do mé lebky,
Pozorují vše kolem, vše, co zůstalo živé.

Zůstal nos, ústa,
Nic, co by za to stálo.
Pár rukou a nohou.

Můj výkřik zazní napříč generacemi,
Ke všem, kteří za to mohou.

N.40 (Smlouva)

25. února 2017 v 7:09 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Splátkou za svobodu jsem vězněm tak nestálým,
Jako je život sám.
Mám plné ruce naděje - ve své lásce, naivitě, mládí
Se otevírám všemu, co svádí --

Proto osud můj byl sepsán rukou toho nečlověka,
Který přišel brzy, brzy zrána
Na jeho pergamenu jsem krví podepsána.

Skrze mé prsty promlouvá snad už jen o něm samém
Zabydlel se v kořenech mé mysli
Je jeho chrámem.

Až to jednou vzdám, však --
Jen s jeho svolením,
Se zděšením budou křičet mé jméno
Až najdou nehybné, vychladlé tělo.

Tu smlouvu už nikdy nic nepřeruší.
Má mou duši v hrsti, tiskne ji v dlani jak
Dítě svou první hračku.

Splátkou za svobodu jsem vězněm tak nestálým,
Jako život sám.
Mám plné ruce poezie, však s i bez ní
Umírám.

N.39 (Můra)

23. února 2017 v 18:34 | The Bell Jar Girl |  Tvorba
Jsi můrou, která,
Zůstává polapená,
V pouličním světle.

Když narážíš, tak tvrdě.
Stejně zmateně.
Dýcháš zmámeně,
Ztrácíš kontrolu nad svými činy,

Křídly.
Která bolí, pálí.
Kolem jsou mrtvoly tvých druhů,
Jen létáš v kruhu.

Pachuť kovu na jazyku
Neodchází
Už ti asi schází vzduch.
Bez povyku
Svoji pýchu
Polykáš.

Zalykáš se
Vlastním žárem.
Konec všem příkořím.
Láskou ke světlu.
Uhoříš.

(Přitom v temnotě bys žila dál.)


Kam dál